Editorial 11/08

Když před měsícem padaly evropské i jiné burzy a banky, když se málem zhroutil Island a i před prahem dalších států zaklepal bankrot, cítili se zaskočeni snad všichni.

Až na tři lidi. José Barroso, Aneta Merkelová a Nicolas Sarkozy nejevili známek překvapení. Jednali rázně. Jako by se právě dočkali, až z hrnce vyběhne ona kaše, kterou navařil svět brokerů, makléřů, rentiérů, analytiků a servilních ekonomů, kteří s vědeckou grimasou popisují a interpretují miliardové obchody s jalovinami. A jako by všichni tři přesně znali cestu z kaše ven.

Předvedli ji hned několikrát: na všechny strany rozdávali peníze, jako by sehnat je bylo snazší, než brát vodu z Atlantiku. Stačí trochu zavzdychat a dostanete hned sto miliard, pět set nebo celý bilion eur. Peněz je dost a nejen pro vytunelované banky a státy na mizině. Nicolas Sarkozy pamatoval i na nebohé evropské automobilky, kterým chce půjčit hned bilion. I José Barroso se ozval a chce pomoct všem, které krize připravila o práci.

Nechci kritizovat, že tzv. pakt stability, který ukládá státům EU dodržovat rozpočtovou kázeň a který sloužil spíš jen pro komandování malých zemí přistupujících do Unie, teď zůstal v důsledku státních intervencí, půjček a záruk v troskách a zrelativizován. Jeho místo je asi už jen v koši.

Ani nechci rozpitvávat, kde řečení vůdci vlastně vzali plnou moc takto bleskově nakládat – bez souhlasu voličů – s horentními sumami. Možná jim to umožňuje jakási zastrčená krizová směrnice, a proto trpělivě vyčkávali, až krize pořádně vykvasí a oni si směrnici vyzkoušejí v praxi. Je to až ďábelská myšlenka.

Nechci se taky pídit, kde se najednou vzaly tak velké přebytky peněz. Cožpak je výběr daní po všech výdajích tak výnosný, že o nějaký ten bilion není nikdy nouze?

Zastavme se ale u podpory evropského automobilového průmyslu. Náš svaz průmyslu a dopravy prohlásil, že ve skutečnosti půjde, jako skoro vždy, o podporu hlavně francouzských, případně německých automobilek, ostatní utřou nos. Věř nebo nevěř. Jenže proč podpora, když např. německá automobilka VW uveřejnila, že její provozní zisk je letos zas vyšší, a to i přes pokles prodejů. To je snad už lepší rozdávat peníze nezaměstnaným, které automobilka propustí, jak slibuje Barroso (EK).

Kombinace socialistického opatrovnictví, úřednického poručníkování a zásad divokého kapitalismu, v němž průmyslové molochy tloustnou na bedrech malých a středních firem, to je bohužel ponurá skutečnost dnešního Evropského společenství. Od malých firem se chce, aby přispívaly víc a víc do rozpočtu, ale zpátky nedostávají nic. O velké veřejné zakázky nezavadí, ledaže by posluhovaly molochům. Kmenoví pracovníci je vydírají, že na úřadě dostanou za lehkou práci víc, ba – více poberou i na podpoře, kde je moře placeného volného času plus bonus za různé kšefty.

Co se týče automobilek, ty nepotřebují o nic větší pomoc, než kdokoliv jiný. Jejich požadavky, kterým evropští vůdci naslouchají, ovšem signalizují tragický fakt. Totiž že nejen česká, ale i evropská politika dospěla k obsahovému vyprázdnění, čehož důsledkem je, že Evropa nevládne automobilkám, ale naopak.

Dovolím si odhad, který se ovšem – ekologiky řečeno – blíží jistotě. Automobilky jednoduše nechtějí na vlastní pěst plnit riskantní požadavky ekologických balíčků, které znamenají další náklady, nejistoty ze zadlužení u soukromých bank a možná i zhoršení užitných vlastností aut. Evropská auta by zdražila, ale auta ze zemí, kde ekologické balíčky nejsou, by šla na odbyt. Ať tedy vývoj šetrných vozů podpoří ten, kdo si balíčky vymyslel, volají automobilky. To znamená Unie, která peníze sice bere bůh ví kde, ale dává příjemný úrok, nebude lpět na lhůtách splatnosti (protože jinak se továrny stěhují do Asie) a nikdy nenasadí exekurora. Vytunelován je volič, i když mnozí to vítají.