Ekologické paradoxy nejen ve stavebnictví
Udržitelný rozvoj, ekologie, recyklace… Tyto pojmy hýbou světem. Už nejmenší děti jsou přesvědčovány o nutnosti třídění odpadů, zemědělci podporováni ve slepém vysazování jediné „bio-plodiny“, průmyslníci permanentně káráni za znečišťování ovzduší, stavaři za využívání syntetických materiálů. Jedná se však o trend, který trochu zaslepuje naše vnímání, zdá se.
Články v časopisech a televizní zprávy jsou protkané radami, jak být co nejvíce „bio“ a neškodit životnímu prostředí. Co však škodí prostředí nakonec nejvíce jsou spíše paradoxy, do kterých se zamotáváme čím dál více.
Ekologie versus ekonomika
Na jednu stranu stát podporuje „zelená“ řešení. Žádá obyvatele naší republiky, aby ukončili vytápění svých příbytků kotli na pevná paliva, nutí je do instalace alternativních zdrojů energie a ve velkém rozdává dotace. Uvědomují si však výše postavení politici, jak přitom podporují konzumerismus? A jak je tento ze své podstaty neekologický? Zahoďte staré lednice a nemoderní (ale funkční!) kotle, zaizolujte své fasády jak jen to jde (klidně i za cenu jejich zezelenání, hlavně, že Vám bude teplíčko a utratíte nějaký ten peníz směrem ke státem certifikované stavební firmě). Stát Vám rád přispěje na něco, co vlastně nepotřebujete. Důležité je spotřebovávat, vyrábět, montovat, nakupovat… Hlavně nepřestávejte, další vlnu dotací spustíme zanedlouho! Skupujte nová zařízení, upravujte stará s novými populárními materiály, hlavně utrácejte. Toť slova státu.
Zde se však začíná prát touha po politické podpoře ekonomiky země s přáním napomoci přírodě k regeneraci. Kolik energie a vody totiž výrobce spotřebuje k produkci nového přístroje, ať už slouží k chlazení, vytápění nebo čemukoliv jinému, a kolik energie by stála pouhá úprava/oprava nebo jednoduše ponechání starého mechanismu? A jak to je s těmi úsporami na elektrické energii, které jsou uživatelům povětšinou slibovány. Jsou větší, nežli úspory, kterých investor dosáhne pouhým „nezakoupením“ nového produktu? A je přidaná hodnota ve formě environmentální ochrany dostačující?
Ani čert se v tom nevyzná
Lidé, zmateni z přehršle informací, které se na ně valí ze všech stran, nejsou pak mnohdy už ani schopni zhodnotit, která doporučení jsou smysluplná a která je lepší ihned zavrhnout. Například plasty jsou nyní nepřítelem číslo jedna každého moderního aktivisty. Světové oceány jsou přeci zahlceny odpadky z umělé hmoty. A řešit to budeme my, v naší malé zemičce, i přesto, že se pravidelně umisťujeme na předních pozicích v množství separovaného odpadu, a navzdory tomu, že naprostá většina aktivisty zmiňovaných odpadů vtéká do moří řekami z asijských a afrických zemí. I politici se snadno nechají přesvědčit a jejich populistické manýry velí započít okamžité jednání o zákazu jednorázových plastových výrobků. Plasty zrušit! Zakázat! A nebo přísně regulovat! A co na tom, že se jedná třeba ve stavebnictví o materiál, který disponuje neuvěřitelnou životností a může být proto využit opakovaně. Je snad horší použít na kvalitním objektu plast, nežli postavit stavbu, která nemá využití, jen proto, že jsou na ni poskytovány finance z fondů EU? Není hrůzostrašné vidět růst domy, jejichž využití je nacházeno až po jejich zkolaudování a to ještě velmi obtížně? Není tohle snad rozpor?
Není lepší rozhodnout se sám?
Co kdyby stát raději ponechal svým občanům jejich peníze (místo neustálého navyšování daňové zátěže) a nechal rozhodnutí o tom, jak s nimi naloží, na nich samých? Nepodceňujme veřejnost. Lidé jsou dnes velmi dobře informovaní a skutečně se nedomnívám, že se chovají ohleduplně k přírodě jen proto, že stát zrovna nabízí dotace. Naopak, soukromý neziskový sektor (mimo jiné také s ohromnou finanční podporou státu) provádí masivní informační kampaně v zájmu ekologie, děti jsou ve školách vedeny k ekologickému smýšlení už od prvních tříd apod. Není potřeba, aby stát nesystematicky dotoval ty, kteří mají prostě štěstí, navíc ty, kteří jsou již obvykle slušně finančně zajištěni, poněvadž jsou schopni zafinancovat třeba stavbu nového domu. Takoví si poradí i bez dotací a většinou sami volí produkty, které škodí životnímu prostředí co nejméně. Jde přeci o jejich bydliště, tedy o zdraví jich samých.
Co dál?
Co bude dál? Jak dlouho ještě potrvá tento dotační alibismus vedení státu? Přestanou lidé zcela ověřovat informace, které na ně chrlí média a internet? Budou slepě důvěřovat zvoleným reprezentantům? Zapomenou, že i v politické reprezentaci stojí jen lidé, kteří se mohou mýlit? Počkáme si na to. Já se snažím zachovat si pozitivní mysl a věřím ve zlepšení. Nic jiného mi ani nezbývá.
