Globální oteplování a mediální brak

Ve stejnou dobu, kdy mezivládní panel pro změny klimatu IPCC vydal z Paříže zprávu, že oteplování planety je nepochybné, že teplota se do konce století zvýší možná až o 6,4 stupně a hladina až o 58 centimetrů, vydal knižní klub publikaci Poslední záhady vědy. Je to jeden z mála pramenů přibližující otázky změny klimatu z pohledu vědců, kteří jsou politiky a médii trvale ignorováni.

Oficiální zprávu ČTK vydanou v pátek 2. 2. 2007 odvysílala ještě o den dříve Česká televize a později uveřejnila i většina novin společně se zprávou od ministra Bursíka, který oznámil, že hodlá zavést novou daň z oxidu uhličitého. Podstatnou část zprávy ČTK z pařížského jednání přinášíme:

2. 2. 2007, Paříž (ČTK) Teplota na Zemi se může do konce století zvýšit až o 6,4 stupně a hladina oceánů stoupnout až o 58 centimetrů. Uvádí to zpráva odborníků z Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC), která byla dnes ve výňatku zveřejněna v Paříži. Vědci v ní upozorňují, že i když se podaří snížit nynější úroveň emisí skleníkových plynů, bude oteplování ovzduší i zvyšování hladiny oceánů pokračovat ještě stovky let. Zdůrazňují, že oteplování planety je nepochybné a že činnost člověka se na tom významně podílí.

Skleníkové plyny nezvyšují teplotu na Zemi aneb nepochopení podstaty věci

Dnešní myšlení o změně klimatu říká, že tzv. skleníkové plyny, hlavně oxid uhličitý, oteplují planetu. Ukažme si, že skleníkové plyny oteplují planetu podobně jako jiné plyny v…

Zpráva byla zveřejněna na závěr týdenního jednání vědců z celého světa, kteří posuzovali vědecké poznatky shromažďované během uplynulých tří let a sumarizovali je pro potřeby politiků. Je to čtvrtý takový materiál, který IPCC vydává, a jeho tón je varovnější než ve třetí zprávě zveřejněné před šesti lety.

Oteplování klimatického systému je nepochybné. Je zřejmé z pozorování vývoje průměrných teplot ovzduší i oceánů, z tání sněhu a ledovců i ze zvyšování průměrné úrovně mořské hladiny, uvádí dokument. Jeho autoři připomínají, že jedenáct z posledních dvanácti let figuruje na žebříčku tuctu nejteplejších let od roku 1850, kdy se o tom začaly vést záznamy.

Zpráva z roku 2001 uváděla, že za předchozích sto let (1901-2000) se teplota na Zemi zvýšila o 0,6 stupně, teď je to za období 1906-2005 už 0,74 stupně. Odhady zvýšení teploty do konce století se pohybují mezi 1,1 a 6,4 stupně, ale pravděpodobnější je prý rozpětí 1,8 až 4,0 stupně. Hladina oceánů by měla stoupnout o 18 až 58 centimetrů, ale nelze prý vyloučit ani dalších 10 až 20 centimetrů. Předpokládá se také, že do konce století se o čtvrtinu oslabí termické proudění vod v severním Atlantiku, jinými slovy Golfský proud, díky němuž je v Evropě tepleji než na stejných zeměpisných šířkách v Americe.

Téma: Globální oteplování

Tolik výňatek ČTK ze zprávy IPCC. Text dále pokračuje citacemi klimatologa Jana Pretela a Vojtěcha Koteckého ze sdružení Hnutí Duha, v nichž se oba vyjadřují k tomu, co by se stalo, kdyby k oteplení a zvednutí hladiny podle IPCC došlo. Informace končí tím, že je také velmi pravděpodobné, že v důsledku klimatických změn se budou častěji vyskytovat extrémní projevy počasí jako vlny veder nebo silné srážky. Je „velmi pravděpodobné”, že zvýšení průměrných teplot ve druhé polovině minulého století způsobila především lidská činnost, uvádí dokument. To je změna proti zprávě z roku 2001, kde na tomto místě figuruje termín „pravděpodobné”. V terminologii IPCC „pravděpodobné” znamená, že se věc má za prokázanou nejméně z 66 procent, u „velmi pravděpodobného” je to nejméně 90 procent. Nynější zpráva, ale podobně jako minulá, přesný podíl člověka na změnách klimatu nevyčísluje. Klimatolog Jan Pretel v rozhovoru pro ČTK vyslovil naději, že politici vezmou údaje obsažené ve zprávě v potaz při svém rozhodování.

Nerad bych překazil zážitek z výše uvedené četby, ale musím ve vší skromnosti neskromně trvat na tom, že zpráva nemá žádnou hodnotu, ani vědeckou, ani zpravodajskou.

Vědeckou proto ne, že o vědeckých zákonitostech se nehlasuje jako v parlamentu a když - jako ve výjimečném případě IPCC - pak to svědčí jen o tom, že hypotézu o globálním oteplování zatím nikdo, ani za dlouhých 20 let, nedokázal.

Zpravodajskou proto ne, že média a politici odmítají uveřejnit jakýkoliv jiný názor než od IPCC. I kdyby takové jednostranné zprávy byly servírovány nezkresleně, stejně si z nich může čtenář, posluchač nebo divák udělat jen zkreslenou představu.

Závažnou vadou našich hromadných sdělovacích prostředků je, že nechtějí informovat, ale ovlivňovat a poučovat. Člověk by do nich neřekl, jak snadno se mohou plést politikům do „řemesla". Nevím, je-li to polehčující okolnost, že redaktoři nemají mnohdy ani tušení, že existují i jiné pohledy, něž servis podivné a dosti nevědecké IPCC. Nebo že pro vědeckou metodu poznání je hlasování o pravdě nepřijatelné a vědec se pod takovou pravdu nikdy nepodepíše, dokud se nedokáže na 100 %.

Aby se čtenář, posluchač nebo divák mohl cítit dobře informován, neměly by se před ním zametat zprávy, jaké byly např. publikovány v knize Felixe R. Paturiho Die Letzten Rätsel Der Wissenschaft, kterou vydalo v roce 2005 nakladatelství Eichborn AG Frankfurt nad Mohanem a v hezkém českém překladu od Jiřího Pondělíčka Poslední záhady vědy v roce 2006 vydal také Knižní klub. Také z této knihy ocitujeme některé zajímavosti.

Na začátku bylo ochlazování

V kapitole nazvané Nastane klimatická katastrofa – co doopravdy ovlivňuje naše klima? se uvádí:

V roce 2004 uveřejnil Pentagon studii věnovanou budoucímu vývoji klimatu. Autoři publikace dospěli k závěru, že už v roce 2005 bude překročen kritický práh globálního oteplení, které zastaví Golfský proud, protože se jeho povrchová voda už nebude dostatečně ochlazovat u Islandu, aby posléze klesala do hlubin oceánu a tam v mohutné vrstvě tekla pomalu zpátky směrem k rovníku. Kvůli přerušení této tzv. termohalinní cirkulace v severním Atlantiku dojde k markantnímu ochlazení a vysušení Severní Ameriky a rozsáhlých částí Evropy. Již v roce 2030 se bude podle této studie podobat evropské klima podnebí v době ledové. To vše bude mít podle pentagonských expertů závažné politické důsledky. V roce 2012 vyžene chlad skandinávské obyvatelstvo přes odpor zemí EU na jih. V roce 2015 dojde v EU ke konfliktům o zásobování potravinami a vodou a k vojenským střetům. V roce 2020 se nakonec nahrnou davy Středoevropanů do Španělska a Itálie.

Tuto studii nechaly televize a tisk zcela bez povšimnutí, ač tomu nebylo tak dávno, co vyšla, a také navzdory tomu, že zprávy z USA obvyklé přebírají doslova horlivě. Je zřejmé, že „lze jen velmi stěží posoudit, do jaké míry jde v tomto případě spíš o politické než meteorologické spekulace." Text pokračuje další podkapitolou:

Čeká nás další doba ledová...

Aktuální diskuse o klimatu má svou prehistorii, jejíž počátky sahají do 70. let minulého století. Meteorologové tehdy zjistili, že na Zemi se asi od roku 1945 průběžně ochlazuje. Jednotliví vědci se už obávali příchodu nové doby ledové. Zprvu neexistovaly žádné zvláštní vnější známky, např. kosmologické povahy. Potom si však odborníci připomněli, že už v roce 1950 kalifornský oceánograf Roger Revelle navrhoval zardousit v zárodku tornáda řádící u pobřeží USA tím, že se na mořské hladině roztrousí obrovská množství hliníkového prášku. Ten by podle něj silněji odrážel sluneční záření a odebral by tornádu energii. K tomuto experimentu sice nikdy nedošlo, ale od té doby strašila mnohým vědcům v hlavách myšlenka, že by člověk mohl ovlivňovat klima. Proto se jevilo logické hledat důvody globálních ochlazení v letech 1940 až 1970 v lidských aktivitách.

Nedala na sebe dlouho čekat jedna teorie: od průmyslové revoluce, která proběhla v poslední třetině 19. století, vypouštěl člověk technologiemi spalování do atmosféry stále víc oxidu uhličitého a vskutku se daly koncem 50. let minulého století prokázat roční přírůstky CO₂ ve vzduchovém obalu Země až o 2,5 %. A jak se domnívali experti v 70. letech minulého století, cloní tento plyn stále víc slunečnímu záření, které ohřívá naši zeměkouli. Muselo se tedy skutečně ochlazovat! Já sám jsem ještě počátkem 80. let minulého století natočil v pověření přírodovědecké a technické redakce ZDF dokumentární film zabývající se otázkou, zda nastane doba ledová. Pořad vyzněl tak, že k této obavě neexistují žádné rozumné důvody. Většina vážených meteorologů se prognóze o příchodu ledové doby vysmála.

Tezi o globálním oteplení vyrobila jaderná lobby

Následující pasáž knihy je velmi zajímavá pro širokou veřejnost i novináře, neboť ukazuje, jak hodně závisí myšlení lidí na výskytu extrémního počasí. Zejména ale ukazuje, kdo stál u zrodu tajuplné organizace IPCC, ve které jakoby chybí osobnosti a vůbec lidé s podpisovým právem a kde žádný příspěvek nemá svého autora, což je dnes nepřijatelné i u běžného „píáru", natož u vědeckých zpráv. Velmi poučná může být i pro novináře, neboť popisuje, jak se z neexistujícího problému může pomocí novinářské sofistiky vyrobit politikum, které zbytečně hýbe celým světem. Kniha pokračuje:

...nebo přijde nesnesitelné vedro?

Také Revelle, muž, který přišel s hliníkovým práškem, si záhy všechno rozmyslel a v roce 1958 začal hlásat něco úplně nového: předpověděl nebezpečný nárůst globálních teplot, protože považoval CO₂ za nebezpečný plyn vyvolávající skleníkový efekt. Sotva někdo ho bral v následujících dvou desetiletích vážně, neboť se v tomto období na Zemi ochlazovalo stále víc.

Poplašné zvony se rozezněly až v roce 1988, kdy USA postihlo v létě mimořádné horko a sucho. Na scéně se objevil James Hansen z Godardova ústavu NASA. Nebyl sice meteorolog, nýbrž expert na kosmonautiku, ovšem americký senátní výbor mu tleskal, když poukázal na to, že v roce 1988 bylo na zemi tepleji než kdy předtím, přesněji řečeno od doby, kdy se začaly zaznamenávat teploty, a požadoval veřejné prostředky na výzkum příčiny tohoto jevu. Akce měla tak obrovskou odezvu v amerických médiích, že přiměla viceprezidenta Ala Gora k teatrálnímu výroku, že horké léto roku 1988 je „křišťálová noc oteplovacího holocaustu”.

O několik měsíců později označil meteorolog Richard Lindzen z Massachusetts Institute of Technology Jamese Hansena za původce ničím nepodložené klimatické hysterie. Toto prohlášení nebylo vládě USA sice zrovna vhod, ale když v roce 1989 jeden Hansenův spolupracovník prokázal, že za uplynulých sto let nelze zjistit vcelku žádný vzestup ročních globálních teplot, propustil Senát Hansena okamžitě ze svých služeb.

Diskuse o klimatu však už byla po onom horkém létě v plném proudu a média po celém světě se radovala z obrovského senzačního potenciálu působivých katastrofických vizí.

Senzační divadlo začalo žít svým životem. V roce 1989 podepsalo sedm set vědců petici, v níž vylíčili oteplování klimatu jako obrovské nebezpečí pro celé lidstvo a naléhavě vyzývali vlády, aby drasticky snížily emise škodlivého CO₂. Je zajímavé vědět, že mezi zmíněnými sedmi sty vědci byli zastoupeni pouze tři čtyři klimatologové. Ostatní byli technici, právníci, národohospodáři, politologové a absolventi nejrůznějších humanitních fakult. Rovněž zajímavé je, že celou akci iniciovala jaderně energetická lobby, která si získala nevalnou pověst, neboť petice obsahovala naléhavý požadavek, aby byla znovu posouzena budoucnost jaderné energetiky. Jak známo, atomové elektrárny nevypouštějí do vzduchu žádný CO₂.

Nicméně list New York Times tento odkaz na jadernou energii škrtl, když publikoval poplašnou zprávu. Veřejnost reagovala šokem. Zdálo se, že katastrofa je neodvratná. Koneckonců to potvrdilo sedm set vědců. Fakt, že se zanedlouho zvedl hlasitý protest v celosvětovém společenství meteorologů a že několik tisíc klimatických expertů podepsalo petici opačného znění, mohl sotva někdo zaregistrovat, neboť ji média odmítla šířit.

Pod mezititulkem Grémium má potvrdit hororové vize se dále píše: Z popudu americké vlády a železné dámy Margareth Tchatcherové, která ovšem zpočátku zaujímala skeptický postoj, byl už v roce 1988 založen IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change) a podřízen ekologickému programu OSN, jakož i Světové meteorologické organizaci (WMO). Problém zprvu tkvěl v náboru dostatečně angažovaných expertů, kteří by spolupracovali. Kde však kynou peníze a vážnost, nakonec se zastánci vždycky najdou. Vedení se ujali dva exponenti s výrazným vědomím vyvolenosti. Prvním byl Američan John Houghton, který své postavení sám popsal takto: „Jasné pochopení naší odpovědnosti a našich možností a důvěra v Boží přítomnost a pravdivost charakterizují dohromady naši službu Zemi a mění ji ve vzrušující náročnou výzvu.” Druhým exponentem byl renomovaný stockholmský klimatolog Bert Bolin, který působil jako prezident celého IPCC a záhy získal od svých kolegů pochybný titul „Mister skleníkový efekt”. Dlouhou dobu sklízel mezi experty jen posměch a pohrdání.

Jeho práce pro IPCC by přitom byla sama o sobě vítaná, kdyby se od počátku tak silně „neorientovala na úspěch”. Má-li někdo podezření, že hrozí nějaké nebezpečí, pak je rozumné ho buď potvrdit, nebo vyvrátit. V následujících letech vskutku vše jako by nasvědčovalo tomu, že podezření je oprávněné: od konce 70. let minulého století se na Zemi oteplovalo čím dál více. Skvěle se to hodilo do koncepce hrozby CO₂ a bylo to posuzováno jako předzvěst předpovídané katastrofy. Stěží někdo hledal ještě další příčiny, a kdo je hledal, tomu veřejnost nevěnovala prakticky žádnou pozornost.

Kniha dále pokračuje konstatováním, že s jednostrannou argumentací nesouhlasili především klimatičtí historici a dále kosmologové a astronomové.

První tvrdili, že soudobé oteplování klimatu není nic neobvyklého a chladná období prožívala severní polokoule už v mladší minulosti, v letech 1500, 1620, 1700 a 1810, zatímco v letech 1470, 1550, 1650, 1700 a 1870 bylo naopak velmi teplo.

Druzí vycházeli z toho, že několikaleté až několikadesetileté výkyvy globálního podnebí mohou bezprostředně souviset s činností slunečních skvrn, ..., které způsobují poruchy magnetického pole Slunce. ... Tak třeba Jack Eddy z Colorada zjistil, že „malá doba ledová”, která trvala asi od roku 1540 do roku 1850, spadala do období zvlášť nízké aktivity slunečních skvrn, kdy Slunce vyzařovalo méně energie. K objasnění toho, co se ve skutečnosti děje, pomohly satelity. Citujeme:

Satelity vnášejí jasno

Jak zastánci hypotézy CO₂, tak astronomové však koncem 80. let minulého století utrpěli trpkou porážku, která v té době však veřejnost nezajímala, neboť diskuse kolem CO₂ se už dávno změnila v mediální spektákl a politikum prvního řádu. ... Satelitní snímky z roku 1989 ze všeho nejdřív usvědčily ze lži prognózy amerických vědců z roku 1975, které vycházely z toho, že do roku 1988 bude zničeno 44 % amazonských deštných pralesů. Kosmické snímky doložiliy že ve skutečnosti jde o pouhých 5 %. Ani Sahara se nerozšiřovala na jižním okraji v takové míře, jaká byla stále znovu hlásána za podpory médií. Dlouhodobá satelitní pozorování ozónové díry rovněž mezitím udusila diskusi o tomto domnělém narušení zemské atmosféry. Tato díra patrně existovala odnepaměti a její velikost se zřejmě mění během staletí podobně jako globální teplota. Také domněnky o „fungování” klimatického stroje, z nichž vycházel IPCC, prošly korekturami, které se týkaly především příkrovů oblaků. V tropech a subtropech je mnohem méně mraků, než jsme se původně domnívali. Podle toho Země nepřijímá, jak se dříve předpokládalo, přibližně 63 % dopadajícího slunečního záření, nýbrž ve skutečnosti 70 %, což znehodnotilo výsledky počítačových modelů vědců pracujících pro IPCC. Teplotní prognózy odvozené z atmosférického CO₂ se už při nepatrných modifikacích programových parametrů měnily tak, že se dal snadno vypočítat i opačný efekt: kdyby množství CO₂ ve vzduchovém obalu dále stoupalo, došlo by četnými procesy zpětné vazby ke globálnímu ochlazování. A bylo možné dojít k naprosto nesmyslným výsledkům, když byl do programů zadán skutečný oblačný příkrov. V blízké budoucnosti by podle modelů mnohá místa v atmosféře obsahovala záporné množství vody, což přirozeně není možné. Hodnota matematických prognostických modelů tedy byla nanejvýš sporná.

Kdo píše pro IPCC výroční zprávy

Vedení IPCC nabylo dojmu, že se musí předem hájit, a již v roce 1990 uveřejnilo zprávu o činnosti, která začíná úvodní Houghtonovou poznámkou: „Toto hodnocení odráží v autorizované formě toho času platné názory mezinárodního společenství vědců.” Zpráva uvádí scénář „skleníkové” katastrofy tak, jak byl zadán vládami USA a Velké Británie. Nicméně na vypracování zprávy se ze sto sedmdesáti mezinárodních vědců pracujících pro IPCC podílelo pouze třicet čtyři, z nichž dvě třetiny pocházely z USA a Velké Británie. Dalších dvě stě vědců, alespoň podle Houghtona, prý posuzovalo koncept této zprávy. Zamlčel ovšem, že pouze jeden byl povoláním meteorolog, zato většinu jich tvořili vládní úředníci.

Citace ze zpráv ČTK a knihy [1] jsou psány kurzívou. Mezititulky napsala redakce.

Téma: Globální oteplování

Přečtěte si zajímavý rozhovor Leoše Kyši na toto téma v článku Vědec: Klaus má s globálním oteplováním pravdu, který byl uveřejněn 4. 3. 2008 na serveru www.tyden.cz.

Literatura:

[1] Paturi, F., R.: Die Letzten Rätsel Der Wissenschaft, Eichborn AG Frankfurt nad Mohanem, 2005, český překlad: Pondělíček, J.: Poslední záhady vědy, Knižní klub, 2006.

---

---

Související odkazy:

1) Užívejme si tepla, dokud trvá
2) Zapomeňte na globální oteplování, možná přichází další malá doba ledová ... na globální ochlazování dnes nejsme připraveni ani psychicky ani energeticky. S touto variantou vůbec nepočítáme, globální ochlazení pro nás představuje něco na způsob sci-fi. Lidstvo přitom mělo v historii problémy právě s globálním ochlazováním, každé globální oteplování vítalo s otevřenou náručí. Teplo představovalo snadný život a úrodu, zima nesnáze, neúrodu, hladomory a války. Až na konci 20. století lidé obrátili na ruby své priority. (Čtěte více...)
3) Velký podvod s globálním oteplováním.
4) Korupce v Mezivládním panelu o změně klimatu.
5) Země G8 se shodly na omezování emisí a růstu globální teploty.
6) Obama věří v dohodu s rozvojovými státy ohledně klimatických změn.