Kam míříš české stavebnictví

Nejdříve pár statistických údajů. Povolit stavbu bytů trvá v Praze sedm let, to je třikrát déle, než před deseti lety. Tento údaj zveřejnila ve své studii poradenská společnost Deloitte. Povolování nové výstavby bytů např. v Belgii je šest měsíců. Administrativa dlouhodobě blokuje developerské projekty, v současnosti je takto blokováno zhruba čtyřicet tisíc nových bytů, uvedl ředitel výzkumu CETA Aleš Rod.

CETA také označila byrokracii za jeden z hlavních faktorů zdražování bytů. U stavebních řízení nejsou dodržovány správní lhůty, ty jsou jen na papíře. V současnosti se staví o sedmdesát procent bytů méně v porovnání s rokem 2008. Podle českého statistického úřadu zahájily stavební firmy v Praze stavbu pouze 1161 bytů v bytových domech. To byl údaj ke konci letošního července.

Nové byty za poslední tři roky také zdražily. A ne zrovna málo, až o sedmdesát procent. Jen v prvním pololetí letošního roku bylo zdražení bytů v Praze 24 procent. V dalších velkých městech je situace podobná. Jeví se to jako jednoduchá rovnice, málo se staví – cena bytů stoupá.

Podle CETA je třeba umožnit masivní výstavbu bytových jednotek. Naprosto nezbytné je omezit byrokracii a to nejen ve stavebním řízení. Zpřísnění podmínek nových hypoték od ČNB na pořízení vlastního bydlení tento stav ještě výrazně ztíží. Tím získávají prioritu projekty zaměřené na nájemní bydlení u řady developerských společností.

Podíl obyvatel bydlících v nájemním bytě je, dle Českého statistického úřadu, zhruba 22 procent. To je pod průměrem v EU. V Rakousku bydlí v nájmu 44 procent obyvatel a v Německu to je dokonce 48 procent. Do budoucna je důvodné očekávat, že hůře dostupnými hypotékami, ale i jiným hodnotovým žebříčkem dnešní doby, bude potřeba nájemních bytů v Česku dále stoupat.

Rozhovor s Ing. arch. Oldřichem Bittnerem

Pan Bittner působí jako praktikující architekt v Královéhradeckém kraji. Je městským architektem v Lanškrouně na stejné pozici začíná v Kostelci nad Orlicí, spolupracuje s obecním úřadem v Častolovicích, ale je také radním v Dobrušce. Kdo by nám mohl dát kvalifikovanější pohled na uvedené téma, než on. Zná problematiku z pohledu architekta, ale i z pohledu komunálního politika. Podle názoru pana Bittnera je žádoucí, aby praktikující architekt zároveň pracoval i jako městský architekt, samozřejmě jinde, než provozuje svoji praktikující činnost.

Co je náplní městského architekta

Městský architekt by se měl zabývat poradenskou činností ohledně architektury a urbanismu v daném městě. Konzultovat a rozvíjet směřování stavebních plánů s investory, také nalézat a specifikovat slabá místa v městské architektuře. V případě problematické stavby ve městě vést diskusi o záměrech investora ke kompromisnímu řešení, které bude vyhovovat oběma stranám.

Dobrá, s investory je možná konstruktivní debata. Ale je zde druhá strana, to jsou úředníci na stavebních úřadech, dále úředníci na odboru životního prostředí, úředníci na všech dalších odborech, kteří se vyjadřují ke stavebnímu povolení. A další balvan v cestě za zvelebení města, jsou památkáři. Zde bych ráda připomněla úvodní odstavec, kde cituji ze statistik.

Jaké zkušenosti má praktikující architekt a jaké městský architekt

Co na tom, že je to jedna osoba? Zkušenosti městského architekta z Lanškrouna jsou jednoznačně pozitivní. V tomto městě byli úředníci na městského architekta zvyklí. Věděli, co od něho mohou očekávat a s čím jim může významně pomoci. Pan Bittner s úsměvem vyprávěl, že se šel představit a úředníci jednotlivých odborů již pro něho měli připravené případy k řešení. Nechali ho jednat s investory samostatně a k jednání se dostavovali, až když to situace vyžadovala. To jest, měl jejich důvěru.

Jiné je to ve městě, kde nebylo zvykem architekta zaměstnávat. Tam úředníci neumí využít potenciál architekta. Jednoznačně mají problém uznat, že člověk, který architekturu vystudoval, je dostatečně fundován vyjadřovat se ke stavební problematice. Sporná je samozřejmě i nejednoznačnost stavebního zákona, přetíženost odboru územního plánování, který místo aby území města smysluplně plánoval, musí se zabývat stanovisky ke stavebnímu řízení. Nesmyslné množství různých povolení, třeba i na malou zahradní stavbu, prodlužují stavební řízení a investory finančně i časově zbytečně zatěžují.

Skoro to vypadá, že záměrem nového stavebního zákona bylo investorům stavění znechutit a posléze ho ukončit. Což se vlastně odkazuji opět na úvodní odstavec.

Kamenem úrazu je velký nesoulad v množství požadavků státu na stavebníka, tomu by pak naopak měla být vyvážená odpovědnost a ochota státních úředníků. A k tomu je zde ještě jedna věc, která je také velice problematická. Je to nevzdělanost, nebo spíše nekompetentnost úředníků, kteří se ke stavebnímu řízení vyjadřují. Je nezodpovědné, aby úřady zaměstnávaly referenty bez vzdělání v požadovaném oboru. Ale nedostatek kvalitních lidí ve státní sféře je v současné době pochopitelný, soukromá sféra má vyšší platy. A co je horší, spousta těchto lidí usednutím na příslušnou židli se na rozhodování cítí a jsou si svou kompetentností jistí. Další věcí, která stavební řízení komplikuje, je také strach některých úředníků o věci rozhodnout, aby nebyli popotahováni za chyby, třeba i neúmyslně zaviněné. Politická zodpovědnost se nenosí. Složitost a množství vyjádření ke stavebnímu řízení, mnohdy nahání těm nezkušeným obavy. Proto raději chtějí i víc, než ukládá zákon.

Zažila jsem příhodu. Stavebník rodinného pasivního domu se zelenou střechou, část střechy je extenzivní a část intenzivní, zápasí o stavební povolení více než dva roky. Místo je v územním plánu stavební parcelou. Na odboru životního prostředí mladičká úřednice po stavebníkovi vyžadovala studii o broučcích, kteří na stavební parcele žijí. Na námitku, že to zákon nevyžaduje, kontrovala, že to ale zákon umožňuje! Neznalost? Urputnost? Léčba sebevědomí?

Kde je ten zakopaný pes

Tak nevím. Je to složitost zákona nebo jde o pocity části úředníků, že jsou tu od toho, aby to stavění investorům řádně otrávili když mohou?

Dalším příkladem nekompetentnosti při stavebním řízení jsou památkáři. Jen málo z nich si uvědomuje, že technologie i materiály se vyvíjejí a že se dají postavit domy, které s těmi historickými krásně souzní aniž by se musely vracet k materiálům a podobě staré několik století. Určitou vinu má na současném neveselém stavu našeho stavebnictví i odborné školství. Uniformita, nezájem studentů o svůj obor, ale mnohdy i vyhořelost kantora mají katastrofální následky v odborném školství.

Architekt a politika

V rozhovoru s panem Bittnerem mě zajímalo, proč se rozhodl jít do politiky a jak se komunální politika slučuje s prací architekta. Odpověď se mi líbila. Pan Bittner je v radě města, tam se prý naučil politické zodpovědnosti (jde již do třetího volebního období, kandiduje do rady města). Znalosti z komunální politiky mu pomáhají projít složitostmi stavebních řízení tak, aby se při povolování staveb nedostával jako architekt do zbytečných střetů.

Také mě zajímalo, o čem městský architekt rozhoduje. Dozvěděla jsem se, že architekt je ve městech poradní orgán, který by měl vydávat stanoviska odpovídající jeho odbornosti. Konzultuje s investory jejich záměry, usměrňuje celkovou vizi rozvoje města. Moc by se mi líbilo, kdyby města zaměstnávala architekty. Oni by pak spolupracovali s krajinnými architekty a urbanisty. Pak by to u nás začalo být v městech, na venkově i na krajině vidět.

Pokud ale bude docházet k tomu, že stát posiluje požadavky na stavebníky a sám nemá snahu vybírat do legislativy lidi, kteří jsou kompetentní a vzdělaní v oboru, bude docházet k disproporci. S tímto se bude muset legislativa ještě pořádně popasovat, pokud se má naše stavebnictví znovu zvednout. Cesta k lepším podmínkám ve stavebnictví, plná zákrutů, vede i přes práci a spolupráci městských architektů. Úředníci se musí naučit, že oni nemají a ani nesmí občanům diktovat. K tomu státní správa zřízena nebyla. Instituce mají pro občany pracovat, a proto jsou do státní správy voleni občanští zástupci. Neměli bychom to nyní, všem těm, co vstupují do komunální politiky, připomenout?

Co dál

Jak tedy z téhle zapeklité situace? Náš minulý stavební zákon byl nesmírně složitý. Byli jsme na 165. místě na světě v rychlosti projednávání stavebního povolení, v EU jednoznačně poslední. A nový stavební zákon přinesl naprostou paralýzu stavebnictví. Asi by bylo nejlepší začít znovu. Pokud by legislativa chtěla pomoci, bylo by řešení nasnadě. Ale to by ti, na kterých jsou změny závislé, měli vést dialog a připouštět kompromisy. Stát, který se odpovědně staví ke svým občanům, musí v případě schváleného územního plánu investorům deklarovat, že na tomto místě je možné stavět. Občané by neměli být obtěžováni nesmyslnými požadavky a sháněním různých povolení a dokladů. Všechna omezení a povolení by měla být do územního plánu zapracována dříve, než se daný územní plán schválí a je s ním seznámena veřejnost. Možná by se mělo i trošičku opisovat od těch, kde to funguje.