Materiály

9. 1. 2017

Konstrukce ze dřeva z pohledu minulosti a současnosti

V současné době jsou na stavební konstrukce kladeny stále rostoucí ekonomické, technologické a energetické požadavky, které je však potřeba vnímat i z pohledu environmentálně udržitelného rozvoje. Z tohoto pohledu je využití dřeva a materiálů na bázi dřeva velmi žádoucí, protože jen dostupné a snadno recyklovatelné materiály mají budoucnost v trvale udržitelném rozvoji. Dřevo je přitom velice unikátním stavebním materiálem. Pochází z obnovitelného surovinového zdroje – lesa a na jeho zpracování není potřeba vynaložit tolik energie jako na výrobu oceli, betonu a zdiva. Na druhou stranu je z něho možné vyrábět špičkové inženýrské výrobky a v neposlední řadě ho i různě chemicky modifikovat.

Dřevo je materiálem dostupným ve většině obydlených oblastí světa. Rozdílnosti jsou samozřejmě v druhové skladbě lesů, která vychází především z rozdílných klimatických podmínek. V čase byla též v různých částech světa druhová skladba lesů změněna i z pohledu možností průmyslového využití jednotlivých dřevin. Například na území naší republiky bylo v dávných dobách jen 15 % smrkových porostů a dnes jich máme přes 50 %.

Dřevo, zázrak přírody

Na počátku všeho bylo 4 až 5 mm velké semínko. I tak by mohla začít bible popisující růst a vývoj většiny stromů, ke kterým má každý z nás tak blízko a jež nám toho tolik…

Dřevo se již od dávné minulosti používalo nejen při stavbě obydlí, dalších staveb (např. kostelů) a mostů, ale také lodí (mimochodem z inženýrského hlediska se loď dá vnímat jako dům otočený střechou dolů), strojů (např. zvedacích) atd. V novodobé historii pak i automobilů a letadel. V průběhu druhé světové války byly v několika případech využity dobré mechanické vlastnosti dřeva a jeho malá hmotnost. Dřevěnou kostru mělo i jedno z nejrychlejších letadel druhé světové války Havilland DH.98 Mosquito, které bylo tvrdým oříškem pro stíhače Luftwaffe a dostalo přezdívku Dřevěný zázrak. Dřevěnou kostru měl i prototyp obřího transportního letadla Hughes H-4 Hercules, viz obr. 32. Ze dřeva byly stavěny i vysokorychlostní bárky HSL, které používalo britské letectvo k záchraně pilotů sestřelených nad Lamanšským průlivem. Dřevěnou kostru měly i velké transportní lodě, když byla otevřena 2. fronta ve Francii.

Minulost staveb ze dřeva

Česká republika leží ve středu Evropy a její území se vyznačuje tím, že se zde stýkaly různé evropské stavební kultury. Znamená to, že na území naší republiky je možno historicky zaznamenat stavby ze dřeva charakteristické prakticky pro celou a zejména pak střední Evropu.

Stavby obydlí a domů

Již neandrtálci – Homo sapiens neanderthalensis (120 000–40 000 př. n. l.), nežili jen v jeskyních, ale také v primitivních obydlích – chýších. Chýše postavené pravěkým člověkem byly vyrobeny z vhodných větví prokládaných většinou listnatými větvemi a na ně byla položena tráva. Půdorys těchto chýší byl kruhový, viz obr. 1.

Evropský pračlověk – Homo sapiens neanderthalensis pravděpodobně vymřel během poslední doby ledové, kdy Homo sapiens fossilis (40 000–10 000 př. n. l.), potomek Homo sapiens neanderthalensis, přišel do Evropy ze sousedních kontinentů. Chýše postavené Homo sapiens fossilis byly vyrobeny také z větví stromů, ale byly potaženy kůžemi. Tyto chýše byly poměrně velké. Archeologové odkryli zbytky těchto chýší o rozměrech až 15 × 9 m. Půdorys těchto chýší byl obvykle eliptický, viz obr. 2.

Prvním skutečným stavitelem však začal být člověk až v období 6 500 až 3 000 př. n. l., kdy se začal věnovat zemědělství. Nejstarší zemědělci stavěli domy relativně pevné (tzv. dlouhé domy), jejichž životnost byla cca 20 let. Protože však zatím neovládali konstrukční finesy, činila jim potíže zejména příčná vazba krovu a zavětrování. Zpočátku ani nedovedli tesařsky spojit tři trámy v jednom bodě. Nicméně z těchto domů dokázali postavit celé vesnice. Při řešení problematiky prostorové tuhosti si vypomáhali lichoběžníkovou volbou půdorysu domu, viz obr. 3.

Základní konstrukci domu vytvářelo většinou pět řad kůlů zahloubených do země. Tři vnitřní řady podpíraly středové a vrcholovou vaznici a dvě vnější řady podpíraly okapové vaznice. Vnější řady kůlů byly propleteny proutím a poté omazány hlínou. Střechy byly patrně doškové.

Domy mívaly standardní šířku, danou konstrukčními možnostmi 5,5–7 m. Zato jejich délka se měnila v rozmezí 20 až 45 m. Domy neměly okna, protože je nejstarší zemědělci neuměli do konstrukce zabudovat a hlavně je neměli čím zasklít. V období kolem roku 400 př. n. l. sídlili na území Čech a části Moravy Keltové a podle keltského kmene Bojů dostaly české země latinský název Boiohaemum. Keltové stavěli lehké dřevěné stavby na kamenné podezdívce. Na obr. 4 je znázorněn zahloubený dům s předsíní, který se stavěl ve střední části keltských opidií.

Nadzemní část obydlí měla velmi nízké stěny z kamene, které překrývala sedlová střecha sahající až k zemi. Tento typ obydlí byl potom používán ve střední Evropě po mnoho staletí.

V období 400–550 n. l. přišli na území naší země Slované, kteří se zde již usadili natrvalo. Z archeologických nálezů vyplývá, že Slované stavěli obydlí stejného typu jako Keltové. Zatímco na raně středověkých hradištích (prvních městech) byl tento typ obydlí později vystřídán dokonalejšími nadzemními stavbami (především roubenými), na venkově se udržel ještě velmi dlouho.

Mezi 13. a 15. stoletím se vytvořila tzv. lidová architektura (architektura vesnice), která si zachovala svoji ustálenou podobu až do počátku 20. století. Zároveň se lidová architektura v tomto období diferencovala regionálně podle dostupného stavebního materiálu, typů konstrukcí a jejich provedení, viz obr. 5 a obr. 6.

Nejpevnější z dřevěných konstrukcí byla konstrukce roubená, jež převažovala u vesnických domů po celá staletí. Používala se ke stavbě i vícepodlažních domů. Patří k nim například Slezský dům (snad největší roubený dům v ČR) v Karlově Studánce, viz obr. 7, z roku 1909. Kulatina, polohraněné a hraněné trámy, opracované sekerou (teprve od 16. století se používala pila), byly rovnány na sebe a v nárožích různým způsobem spojovány. Stěny roubených domů byly zakončeny vaznicovým věncem, na který se kladly stropnice – příčné trámy, které nesly stropní povaly. Na vaznicový věnec byla položena i vazba střechy různého provedení v závislosti na zatížení sněhem, viz obr. 8, která byla většinou vyztužena pouze pásky v rovině vaznic a sloupků.

Jako střešní krytina se nejčastěji používaly slaměné došky, které byly na hřebeni překryty drny. V lesnatých a horských oblastech se používaly šindele. Hrázděné konstrukce, viz obr. 9, patří k náročnějším konstrukčním systémům.

Tento typ dřevostavby vznikl ve 12. stol. na středním Rýně. Hrázděné konstrukce se nejdříve používaly ve městech, teprve od konce 15. století se používaly také na venkově. Hrázděné stěny tvořily rámy z trámů, mezi které byla umístěná výplň. Dřevěná kostra minimalizovala potřebu velkých konstrukčních prvků a též umožňovala použít výplň z laciných, místně dostupných materiálů. Výplň tvořily většinou laťky či větve vzájemně propletené (popř. sláma) a omazané lepenicí – směsí jílu a řezanky. Od poslední čtvrtiny 19. století se začaly jako výplň používat cihly a vápenná malta.

Ve městech střední Evropy byl v 12. a 13. stol. nejrozšířenějším typem domu tzv. komorový dům ze dřeva s přilehlým průjezdem na dvůr, který se lišil od domu na vesnici jen krytým průjezdem. Od 14. století se začaly stavět městské domy z kamene a cihel. Vývoj domů ve městě byl mnohem diferencovanější než vývoj vesnického domu. Souviselo to i s kolonizací měst, kdy příchozí kolonisté si z domova přinášeli stavební zvyklosti někdy odlišné od tradice místních obyvatel. Kolonizace měst byla důsledkem zvýraznění úlohy měst ve všech sférách života různých zemí. Zjednodušený vývoj městského domu od 12. do 15. století je zobrazen na obr. 10.

Stropy městských domů bývaly většinou až do 16. stol. dřevěné, viz obr. 11, i když klenba nebyla technickým problémem. Důvodem nebyly jen finanční náklady, ale zejména dobré tepelně izolační vlastnosti dřevěných stropů. Krovy domů ve městech byly obdobné jako na vesnici. Od 16. století nastal velký rozvoj cihlářství. To umožňovalo více používat cihly na zdi domů. Dřevo bylo od tohoto období používáno ve městech většinou pouze na stropy, příčky a krovy domů a to prakticky až do poloviny 20. století.

Halové stavby

Mezi prvními, kdo používali dřevo na zastřešení halových staveb, byli Sumerové, Akkadové, Egypťané a Řekové. Stavitelé v Mezopotámii, starověkém Egyptě a Řecku používali pro tyto účely dřevěné trámy nebo tzv. trámové rošty (trámy položené na sebe a vzájemně spojené většinou zazubením) jako prosté nosníky na rozpětí do 15 m.

Římští stavitelé začali později trámy a trámové rošty používat na trojúhelníková jednoduchá či vícenásobná věšadla, kterými zastřešovali velké prostory svých raných bazilik až do rozpětí 30 m. Ve středověku byly požadavky na rozpětí hal, kostelů, klášterů a hradů skromnější než v dobách Římanů, ale na druhé straně vzrostly požadavky na výšku konstrukce zastřešení. Realizace krovů těchto staveb byla především umožněna lepším řemeslným zvládnutím tesařských detailů ve stycích konstrukčních prvků krovů.

Nosnými prvky románských krovů byly krokevní soustavy, jejichž konstrukční prvky tvořily tuhé trojúhelníky. Původní románské krovy se v českých zemích nedochovaly, ale charakteristické trojúhelníkové uspořádání prvků bylo využíváno i v pozdějších dobách. Gotické krovy se vyznačují svoji velkou výškou. Jejich výška je přibližně shodná s rozpětím nebo ho dokonce převyšuje. Raně gotické krovy tvoří krokevní soustavy vyztužené ondřejským křížem a krokevní soustavy s patrovými hambalky. V pozdějších gotických a barokních krovech jsou již hambalky vynášeny vaznicemi podepřenými v plných vazbách vzpěradlovou nebo věšadlovou konstrukcí. Výjimečným příkladem dochovaného gotického krovu je krov kostela svaté Anny na Anenském náměstí v Praze, jehož výstavba spadá do let 1320 až 1330 viz obr. 12. Na našem území se dochovalo i několik vesnických kostelíků z 16. a 17. stol., které jsou celé ze dřeva.

Obr. 12: Krov kostela svaté Anny na Anenském náměstí v Praze

Věšadla tak od doby starověkého Říma až do 19. stol. zůstala jediným konstrukčním systémem na konstrukce velkých rozpětí. U věšadel byly pouze v průběhu staletí propracovány tesařské detaily (např. zazubení trámových roštů bylo nahrazeno dřevěnými a později ocelovými hmoždíky) a pro zajištění příčné tuhosti věšadel začaly být používány ve větší míře vnitřní vzpěry.

Přechod na strojní výrobu na konci 18. stol. umožnil lepší a rychlejší opracování dřeva. Vznikly velké pilařské závody, které začaly ve velkém vyrábět nejen trámy, ale i prkna a fošny. To způsobilo, že se na stavbách vedle trámových konstrukcí začaly používat i konstrukce z prken a fošen s typickými pro ně spojovacími prostředky – hřebíky, kolíky, svorníky a hmoždíky.

Z deskového řeziva se postupně začaly vyrábět sbíjené plnostěnné a příhradové nosníky a rámy, viz obr. 13. Pro období konce 18. stol. a počátku 19. stol. je charakteristické i hledání nových typů a tvarů dřevěných konstrukčních soustav pro halové stavby, zejména obloukového tvaru. K těmto soustavám patří především soustavy Ardantova, de l’Ormeho a Emyho.

Soustava de l’Ormeho patří mezi první soustavy obloukového tvaru. Oblouky de l’Ormeho jsou složeny ze dvou až sedmi vrstev na stojato postavených a do oblouku seříznutých prken nebo fošen, které jsou vzájemně spojeny hřebíky, svorníky nebo dubovými kolíky, viz obr. 14. Příčné spojení prken nebo fošen je někdy zajištěno ocelovými objímkami.

Soustavu Emyho tvoří oblouky, které jsou složeny z několika vrstev dlouhých prken tloušťky 18 až 40 mm, ohnutých naplocho tak, aby podélné styky mezi prkny byly vystřídány. Prkna jsou příčně stažena ocelovými objímkami ve vzdálenostech 1,0 až 1,5 m a kromě toho ještě spojena většinou svorníky, které jsou umístěny po délce oblouku mezi objímkami, viz obr. 14.

Ve druhé polovině 19. stol. byly dřevěné konstrukce velkých rozpětí vytlačeny ocelovými konstrukcemi. Na střešní konstrukce velkých rozpětí se dřevo začalo opět používat až na počátku 20. stol., kdy vzniklo několik nových konstrukčních soustav, které to umožnily, např. soustavy Stephanova, Meltzerova a Tuchschererova.

Soustava Stephanova je nejstarší a nejznámější obloukovou příhradovou soustavou prováděnou na velká rozpětí. Tato soustava je kombinací oblouků de l‘Ormeho nebo Emyho, z nichž jsou provedeny horní a dolní pásy příhradového oblouku, mezi které je umístěna příhradovina z latí nebo prken, viz obr. 15. Stephanovy oblouky se kladly většinou 4 až 5 m od sebe a zastřešovaly se jimi stavby jednoduchého půdorysu do rozpětí cca 60 m.

Soustava Meltzerova se provádí ze slabých dřevěných latí čtvercového průřezu 40/40 až 60/60 mm, nebo obdélníkového průřezu 30/50 či 40/60 mm. Na obr. 16 je možno vidět konstrukci zastřešení skladu soli o rozpětí 28 m. Vzdálenost příčných vazeb od sebe je 7,22 m. Meltzerova soustava se běžně používala na rozpětí přes 50 m. Vzhledem k malým průřezům použitých latí měly konstrukce provedené pomocí této soustavy vzhled ocelové konstrukce.

Na dřevěné konstrukce velkých rozpětí se používaly i jiné konstrukční systémy: Küblerův, Dehallův a Christoph-Unmackův a další. Všechny doposud uvedené systémy patří do skupiny rovinných konstrukcí, které se používají spolu se střešními prvky (vaznicemi apod.) a prvky zajišťujícími prostorovou tuhost konstrukce (zavětrováním). Na konstrukce halových staveb lze však též použít i prostorové konstrukce, které působí jako celek a jsou schopny přenášet účinky zatížení až do základů. Jedná se o plnostěnné prostorové konstrukce – skořepiny a příhradové prostorové konstrukce – příhradové kopule a lamelové klenby, viz obr. 17.

Lávky a mosty

Nejstarší historicky zaznamenané dřevěné mosty pochází z období kolem roku 600 před n. l. Patří k nim například i velmi známý trámový most přes Tiberu v Římě (Pons Sublicius), postavený v roce 625 před n. l. Roku 54 před n. l. postavily specializované čety římských vojsk 430 m dlouhý dřevěný most přes Rýn. Na obr. 18 je model tohoto mostu. Most je, mimo jiné, zajímavý tím, že jeho stavba trvala pouze 10 dní. Římané výstavbou tohoto mostu nesledovali jen přemístění svých vojáků na druhý břeh řeky Rýn, ale chtěli také ukázat Germánům, že jsou technicky vyspělejší.

Z období na přelomu našeho letopočtu stojí ještě za zmínku obloukový dřevěný most přes Dunaj, postavený v roce 103 n. l. Světlost polí mostu byla 35 m, šířka pilířů 18 m a most byl dlouhý 1 070 m. Konstrukce tohoto mostu je zobrazena na Trajánově sloupu v Římě, viz obr. 19. V Praze byl patrně první dřevěný most přes Vltavu postaven roku 795, ale jak dlouho existoval, není přesně známo. Na konci 10. století byl přes Vltavu postaven další dřevěný most, který byl pobořen při povodni roku 1118.

Později byl v Praze postaven třetí dřevěný most, který byl patrně v letech 1158–1172 nahrazen kamenným mostem Juditinim. Když však byl tento most při povodni roku 1342 pobořen, byly zbylé části tohoto mostu využity ke zhotovení prozatímního dřevěného mostu, který byl zničen při povodni roku 1367. Souhrnně se dá říci, že v dávné minulosti bylo na našem území poměrně hodně dřevěných lávek a mostů. Na obr. 20 je dobové zobrazení Prašného mostu, který dal údajně postavit Ferdinand I., před branou Pražského hradu u druhého nádvoří v roce 1536. Není jednoznačně známo, jak získal své jméno. Možné vysvětlení je, že se v jeho krajních věžích uchovával střelný prach, nebo se na něm hodně prášilo. Koncem 18. století byl most zrušen a nahrazen násypem. Nejstarší u nás dochovaný silniční most ze dřeva z roku 1718, viz obr. 21, je ve starobylé osadě Černvír na Moravě. Most je dlouhý 32 m a široký 2,6 m. Na jeho nosný konstrukční systém bylo použito věšadlo.

V čele evropských stavitelů dřevěných mostů stáli od 14. stol. do 19. stol. Švýcaři, kteří postavili řadu unikátních mostů. Jedním z nejstarších, který se zachoval do současnosti je Kapellbrück v Luzernu, viz obr. 22. Byl postaven v roce 1333, ale v průběhu staletí byl několikrát přestavěn. V letech 1755 až 1758 tesařský mistr H. U. Grubenmann postavil velmi známý most Rhinebridge v Schaffhausenu. Mostní konstrukci koncipoval jako prostý nosník na rozpětí 104 m, viz obr. 23. Na základě tlaku úřadů však musel do středu mostu umístit opěrný pilíř. Krátce po postavení mostu ale odstranil úložné prvky nad středovým pilířem, aby ukázal, že jeho původní návrh byl správný.

Vynikající ruský mechanik I. P. Kulibin navrhl v roce 1776 přemostění Něvy v Petrohradě dřevěným obloukovým mostem o rozpětí 298 m. V měřítku 1:10 byl vyhotoven model mostu, který byl podroben zatěžovací zkoušce. Přestože zkouška dopadla velmi dobře, projekt mostu nebyl realizován. Zkoušky se též zúčastnil vynikající matematik, fyzik a mechanik Leonhard Euler, který též v Petrohradě zemřel. Spolu s Kulibinem zkoušky využili k ověření Eulerovy teorie vzpěru prutu. Obdobnou historii má i projekt tesařského mistra Ránka z roku 1838, který navrhl dřevěnou krytou lávku pro pěší přes Vltavu o rozpětí 197 m, viz obr. 24. Praha měla na konci 19. a začátku 20. století několik pěkných velkých dřevěných mostů. Bylo to například dřevěné provizórium po poboření Karlova mostu při povodni r. 1890. Za zmínku též stojí Libeňský most z r. 1903, viz obr. 25, který měl celkem 21 polí a byl dlouhý 449 m.

Současnost staveb ze dřeva

Novodobé používání dřeva na stavební konstrukce bylo postupně umožněno především dostupností nových tzv. inženýrských materiálů/výrobků na bázi dřeva. Na počátku 20. století se začaly vyrábět různé deskové a tyčové inženýrské materiály/výrobky na bázi dřeva. U deskových materiálů/výrobků to byly nejprve překližky. Ve třicátých letech potom dřevotřísky, v sedmdesátých letech OSB desky a na konci dvacátého století desky s křížem vrstveného dřeva (CLT), které se dnes úspěšně používají při stavbě vícepodlažních budov, viz obr. 26.

Obr. 26: Příklad použití CLT na konstrukci vícepodlažní budovy

Pokud se jedná o tyčové materiály/výrobky, tak v průběhu druhé světové války byla rozvinuta průmyslová výroba lepeného lamelového dřeva, které našlo své uplatnění nejprve při stavbě transportních lodí a po válce pak ve stavebnictví. U nás se začalo lepené lamelové dřevo vyrábět již v roce 1952. Hlavní předností lepeného lamelového dřeva je, že z něho můžeme vyrobit konstrukční prvky velkých rozměrů.

Od 70. a 80. let 20. století se začaly vytvářet další předpoklady pro větší využití dřeva a materiálů/výrobků na bázi dřeva ve stavebnictví. Bylo to díky tomu, že velké dřevařské firmy zahájily úzkou spolupráci především s chemickým průmyslem (nová lepidla, ochranné prostředky na dřevo, chemické modifikace dřeva), strojním a elektrotechnickým průmyslem (stroje a přístroje na třídění řeziva, nové pilařské technologie, počítači řízené sušárny, strojní technologie pro výrobu nových materiálů na bázi dřeva atd.).

Podmínky pro větší uplatnění dřeva ve stavebnictví byly vytvořeny i v rámci aktivit různých komisí světových a evropských organizací, které se podílejí na výzkumu a technické normalizaci v oboru dřevěných konstrukcí. Pro navrhování dřevěných konstrukcí byly připraveny nové návrhové postupy včetně postupů pro navrhování dřevěných konstrukcí na účinky požáru.

K současným trendům v použití dřeva v Evropě i v ČR patří především:

montované rodinné domy,
vícepodlažní budovy (bytové domy, administrativní budovy, školy atd.),
lehké střešní konstrukce, viz obr. 27,
haly pro sportovní a zemědělské účely,
speciální stavby (kostely, reprezentační stavby atd.),
lávky pro pěší a cyklisty, viz obr. 28,
vyhlídkové věže,
pomocné konstrukce (bednění).

Velká pozornost je v současnosti věnována navrhování vícepodlažních budov ze dřeva. V České republice je zatím můžeme realizovat do výšky (od podlahy prvního podlaží po podlahu posledního podlaží) 12 m. U těchto budov si vystačíme s konstrukcí na bázi lehkého skeletu. Pro vyšší budovy bude třeba více používat deskové konstrukční systémy, viz obr. 26, a konstrukční systémy na bázi těžkého skeletu, viz obr. 30.

V roce 2012 byl nad přístavem v Melbourne postaven desetipatrový dřevěný obytný blok Forte, viz obr. 29, který měří 32 metrů. Do roku 2014 byla tato stavba největší dřevěnou budovou na světě, ale pak jej o čtyři patra převýšil dům vystavěný v centru norského Bergenu. V současnosti roste zájem navrhovat stavby na principu optimální kombinace dřeva s jinými konstrukčními materiály – betonem a ocelí.

Vedle spřažených dřevobetonových stropních konstrukcí se jako perspektivní jeví i používání nosné železobetonové konstrukce s lehkým dřevěným obvodovým pláštěm. Na obr. 31 je vizualizace lehkého obvodového pláště na bázi dřeva Envilop, vyvinutého na UCEEB ČVUT v Praze.

V poslední době se stále více hovoří o Industry 4.0, tedy o čtvrté průmyslové revoluci. Jak víme, první průmyslová revoluce proběhla v roce 1712 s vynálezem parního stroje. Druhá průmyslová revoluce byla nastartována v roce 1870 s pásovým dopravníkem. Třetí průmyslová revoluce potom následovala v roce 1969 s nástupem programovatelných logických automatů (PLC). Čtvrtou průmyslovou revolucí Industry 4.0. by měla být „inteligentní továrna”. Inteligentní továrnou současnosti je například výroba Airbusu, kde se díky perfektnímu souběhu prací podařilo docílit cca 10% úspory, především časové.

V návaznosti na tuto informaci si nejde nevzpomenout na zajímavost, že dřevěnou kostru má dosud největší prototyp transportního letadla na světě Hughes H-4 Hercules, viz obr. 32. Hughes H-4 Hercules je prototyp obřího transportního letadla, který byl navržen a postaven ve čtyřicátých letech 20. století společností Hughes Aircraft. Stále je největším letadlem, které bylo doposud postaveno, a stejně tak má i největší rozpětí křídel. Letadlo bylo vyvíjeno pro potřeby americké armády v průběhu druhé světové války za účelem přepravy vojáků a zbrojního materiálu do Evropy. Letadlo mělo unést 750 plně vyzbrojených vojáků. Dnes je letadlo vystaveno v Evergreen Aviation Museum v McMinnville, stát Oregon, USA.

Používání dřeva na různé komplikované tvary konstrukcí může mít různé podoby, viz obr. 33. Pod Kralickým Sněžníkem v nadmořské výšce 1 116 metrů nad mořem vyrostla unikátní stavba, která nemá ve střední Evropě obdoby, nazvaná Stezka v oblacích, která se vypíná až do výšky 58,5 metru nad okolním svažitým terénem.

Závěr

V článku je poměrně podrobně prezentována historie používání dřeva na různé stavební konstrukce, ze které je patrná tradice v používání dřeva nejen na území dnešní České republiky.

Je jasné, že udržitelné stavění spojené s větším využíváním obnovitelných surovinových zdrojů, především dřeva, není jen móda nebo trend, ale nutnost. Proto také vzniklo Univerzitní centrum energeticky efektivních budov (UCEEB), jako samostatná součást ČVUT v Praze a za přispění čtyř fakult – stavební, strojní, elektrotechnické a biomedicínského inženýrství. Cílem centra je přirozeně sladit výzkumné směry těchto fakult, které mají blízko k energeticky efektivním budovám. Výzkumné zaměření UCEEBu je v souladu s programem Evropské komise Horizon 2020, který má jako jedno ze tří hlavních témat energeticky efektivní budovy. V současnosti se totiž 40 % veškeré sekundární energie v Evropě spotřebuje právě v budovách a jejich energetická efektivita je klíčová ke snižování zátěže na životní prostředí. Centrum, které má 5 výzkumných oddělení – architektura a interakce budov s životním prostředím; energetické systémy budov; kvalita vnitřního prostředí; materiály a konstrukce; monitorování, diagnostika a inteligentní řízení efektivních budov, je jedním z nejlépe vybavených výzkumných center v Evropě, kde je možné zkoušet, mimo jiné, i prvky velkých rozpětí, viz obr. 34. V souladu se současnými trendy byly na jeho konstrukci použity beton, ocel a velmi významně též lepené lamelové dřevo.