Nájem a nájemné
České spory o nájemné jsou klasickou ukázkou polovičatého řešení problému. Nebo je také možné, že jde o spory pouze naoko, které mají naopak zachovat stávající (podle mne špatný) systém. Lidé ať se hádají o nějakou pitomost a podstata sporů se zatím nepozorovaně potáhne dál a příliš se toho nezmění. V každém případě se z „nájmu“ dělá velký problém.
Ten už začíná špatným pochopením definice nájmu, jako principu, a tudíž spor o nájemné, vedený na základě nesprávně pochopeného principu, nemůže být touto cestou nikdy dobře vyřešen. To platí jak pro nájemce, tak pro pronajímatele. Celý problém v oblasti nájmu bytů je z části opodstatněný, protože náš přechod ze socialismu ke kapitalismu se odehrál bez zásadní změny zákonů v této oblasti. A hlavně bez změny myšlení jak nájemců, tak pronajímatelů.
Nájem věci (jakékoli) je v principu „užívání cizí věci za úhradu". Najímat nebo pronajímat lze všechno - od drobného nářadí, přes auta, byty, velké stroje, pozemky i fabriky až po lidské tělo. Nemám-li něco a chci to nebo to potřebuji, pronajmu si to. Samozřejmě za peníze a za dopředu známých (obchodně-technických) podmínek. Podívám se na ceník a nabídku, podepíši nájemní smlouvu nebo nějaké jiné ujednání a podle obchodně-technických podmínek začnu věc užívat. Ano, je rozdíl pronajímat si byty, nebo příklepovou vrtačku na vyvrtání díry do panelu v bytě na pověšení konzole na záclony. Ale princip je to stejný. Něco nemám a potřebuji to, tak si to pronajmu – dnes za peníze. Potíž je v tom, že za komunistů se vrtačky moc nepronajímaly a byty také ne. Stát byty stavěl za vylhané ceny a rozdával je zadarmo komukoli, kdo si dal kolkovanou žádost (později byly i ty kolky zrušeny). Nájem nevyjadřoval nákladovou cenu bytu, umístění bytu, sociální a ekonomické postavení nájemce, odpisy a opravy. Trochu rozlišoval kvalitu – vznikly bytové kategorie! Navíc služby spojené s bydlením a energie byly velmi levné. Za to mnozí ten socialismus trpěli a volili. Protože za socialismu neexistoval pojem vlastnictví, chovali se lidé k cizím věcem (zejména bytům) jako k vlastním a levným věcem. Nebylo to úplně zcestné, protože komunisté proklamovali, že všechno v tomto státě „patří pracujícímu Lidu" a z toho vznikl dojem, že mohou cizí věci používat jako své vlastní a nikdy to nemůže být jinak. Komunisté u moci to lidem ani moc nevyvraceli, protože se v té věci dost špatně argumentovalo.
Jenže od nové Ústavy to tak není, ale příjemné věci se nerady opouštějí a levné bydlení je bezesporu příjemné. Dnes nikoho ani nenapadne, aby si s pronajatým autem dělal co chce (třeba ho nechat přestříkat jinou barvou, nebo namontovat do něho pohon na LPG, nebo ho pronajmout sousedovi na dovolenou), ale s cizím bytem to napadne 80 % lidí tohoto státu. Proč proboha?
Na druhou stranu ani vlastníci nepochopili princip svobody, která byla po roce 1989 zanesena do Listiny základních práv a svobod a do Ústavy. „Vlastnictví zavazuje" tvrdí jeden článek Listiny. Je-li někdo vlastníkem domu, který chce pronajímat, nemůže si dělat co chce, ale dopředu napsat obchodně-technické podmínky svého pronajímaného majetku a ty potom dodržovat. Ty podmínky musejí být v souladu se zákony tohoto státu a pravidly místa, ve kterém byty stojí (obecně závazné vyhlášky měst a obcí). Pokud je stále ještě státním zákonem (občanský zákoník) řečeno, že nájem se řídí jako v době socialismu, lze pochopit, že se někdo ozve.
Od roku 1990 se o tom problému ví. Účastnil jsem se osobně v létech 1990 – 1992 změn a vím, jak to bylo hektické. Protože socialismus bylo nutné změnit od základu, stanovily se priority a bylo nejprve nutné změnit pravidla pro tržní hospodaření a přednost tedy dostal Obchodní zákoník, ale začalo se pracovat i na změnách Občanského zákoníku, ale nestihlo se to za ty dva roky. A od té doby se na změnu „Občana" čeká a z toho vyplývají dnešní problémy. Část veřejnosti tu změnu chce, část ne. Možná, že to je i z politických důvodů, ale domnívám se, že převážně z ekonomických důvodů. A když se opět vrátím k tomu autu. Žádného pronajímatele auta nenapadne pronajmout ho třeba na ujetí jen 100 km, nebo nájemci předepsat, koho v tom autě smí nebo nesmí svézt. Také ho určitě nenapadne, aby půjčil auto, které nemá seřízené brzdy, a za jízdy je začal opravovat, či aby oznámil nájemci dopisem, že „když už pojedete do Prahy, tak mi to nechte za vaše peníze opravit v servisu". V bytech podobné věci napadají téměř každého vlastníka nebo jeho správce.
Žiji v obci, která vlastní asi 400 nájemních bytů a kde na byt čeká asi 100 lidí. Nezamýšlejí se nad tím, proč chtějí bydlet zrovna zde, nežijí jako bezdomovci, neví kde dožijí svůj život a je jim to jedno – chtějí byt a dali si na něj žádost. Jako před 16 léty. Obec vedou lidé, kteří jim chtějí vyjít vstříc (koalice ČSSD a KSČM) a chtějí pro ně postavit dalších 74 bytů v bývalých kasárnách v řádu za 60 milionů korun. Jako před 16 léty. Kolik tam bude nájem, zda to vůbec za žadatelé zaplatí, kam budou ti žadatelé jezdit do práce a kolik je to bude stát, nikoho nezajímá! Jako před 16 léty.
Pokud nikdo nezmění občanský zákoník v paragrafech o nájmu bytů, dopadnou byty stejně jako těch 400 původních. Nebude na opravy, lidé si budou dál žádat o byty, jako kdyby byly zadarmo, nájemci nebudou přemýšlet o své budoucnosti, ale pouze o dnešku a s nostalgií vzpomínat na levný včerejšek. Správní firma je bude ždímat a oni si budou hradit se skřípěním zubů i věci, které má hradit vlastník. A všichni budou nadávat jaký je v tomto státě bordel. Nikdo však nepřemýšlí nad tím, kdo a co je příčinou toho bordelu. A ten „se neodstraní" sám. Ten musí „někdo" odstranit. To mohou být pouze politici, kteří si to dají do volebního programu.
Kolem sebe máme mnoho vzorů a státních koncepcí bytové politiky, ale v Čechách z nějakého nepochopitelného důvodu už 16 let udržujeme ten nejméně udržitelný. Jiná je koncepce Rakouska, se kterou jsme kdysi měli poměrně dost společného. Jiná je německá, norská, nizozemská, francouzská i britská, abych vyjmenoval ty nejbližší. Ale my kráčíme k evropskému trhu s byty nějakou svojí třetí cestou, o které ještě navíc nemáme nejmenší představy. Občas nás z této strastiplné cesty probere nějaký malér u Evropského soudu pro lidská práva, ale nic podstatného se neděje. Nájemci a pronajímatelé se jen dál hádají o výši nájmu a ne o změnu principů nájmu v této zemi.
Je poměrně smutné psát dnes tyto řádky, ale není na světě metoda „velkého skoku" v této oblasti a žádný „trh" to nevyřeší. Musejí to být lidé z masa a krve, kteří nastaví pravidla v zákonech a prosadí je třeba i se zvýšeným důrazem. Musí mít jasnou představu, jak to má vypadat za dvacet let a ne pouze vzpomínat na to, „jak to bylo včera levné". Levné už to nikdy nebude, tedy pokud nepřijde jiný Únor 1948 a „pracující dělnická třída a pracující inteligence" to nevezmou pořádně do ruky. V bytové oblasti to budou mít lehké, protože z Občana vyškrtnou jen pár řádků.
