Poruchy kontaktních zateplovacích systémů (Ostrava 2002)
Ačkoli výrobní a zhotovitelské firmy informují investory, že aplikací kontaktního zateplovacího systému (KZS) nebudou muset deset i více let na fasádu svého domu ani sáhnout, bývá někdy realita již po dvou až třech letech mnohem šedivější. Ukazují to i příklady aplikací KZS z Ostravy.
V lepším případě bývají zářivé fasády záhy napadeny černým či zelenočerným řasovým porostem, který často kopíruje svislou stopu stékající vody, v horším případě dochází k odlepení izolačních desek. Fasády se nezřídka stávají hnízdištěm ptactva, které se proklove tenkou povrchovou stěrkou do hloubi izolantu; tato vada některým uživatelům tolik nevadí, pokud vzniklými otvory do konstrukce neprší. Všichni si ovšem dobře uvědomují, že náprava vzhledových vad a stejně tak i oprava vad integrity zateplovacího systému se zdivem podstatně zamotá předpokládanou návratností investice.
Odlepování tepelné izolace od zdiva ukazuje na chybu, i když ne jednoznačně na viníka. Teoreticky čistý model KZS (zejména v ČR) nemá mezi zdivem a izolací žádnou vzduchovou mezeru. Z toho plyne nutnost celoplošného lepení izolačních desek na dostatečně rovný a soudržný podklad bez vzduchových mezer, které zaručuje i vysokou (ne vždy ale dostatečnou) pevnost spojení s podkladem. Proto se pro jistotu kotví izolační desky i mechanicky, např. talířovými hmoždinkami. Mnoho výrobců KZS však připouští nebo dokonce doporučuje lepení polystyrénových desek bodově (několik plošek nebo pruhů lepicího tmelu na desce). Realizační firmy tento typ lepení rády akceptují a někdy si odpustí i kotvení hmoždinkami, snad proto, že je výslovně nepředepisuje žádná obecná »zateplovací« norma. To byl asi případ odlepené kontaktní izolace na obr. 1 a obr. 2. Návrh KZS by měl počítat s dostatečnou rezervou v pevnosti spojení mezi podkladem a izolací: termoizolační opláštění s vyztuženou omítkou je totiž třeba chápat jako kompaktní těleso s vlastním modulem pružnosti, teplotní roztažností, hydrotermálním nárůstem a dalšími veličinami, co do hodnot obecně rozdílnými od podkladu. Slabé spojení rychle degraduje. Riskantní je vynechání mechanického kotvení hmoždinkami v případech, kdy výrobce lepidla výslovně nedeklaruje jeho použití bez hmoždinek a odborník jednoznačně nepotvrdí soudržnost podkladu.
Zvýšený výskyt řasového porostu provází řadu aplikací KZS s tenkou povrchovou omítkou. Termoizolační oddělení omítky od prohřáté konstrukce a malá tloušťka omítky s malou tepelnou setrvačností způsobí, že omítka je udržována na teplotě venkovního vzduchu a v případě jasných nocí i pod ní (efekt převisu tepelného sálání z povrchu omítky do prostoru nad absorpcí záření z prostoru). Na chladné či dokonce podchlazené omítce se sráží rosa (podobně jako na sklech zaparkovaného automobilu). Protože je omítka nejen velmi tenká, ale má díky svému složení (lepidlo+nátěr) i minimální sorpční schopnost, může dojít až k jejímu promáčení. Promáčení se podstatně vystupňuje a získá dlouhodobý charakter, je-li omítka navíc zásobována i zevnitř mokrem, které se nahromadí během zimy v tepelné izolaci nebo pod ní. Omítka obrazně řečeno slzí (voda vyvěrá z vnitřku na povrch) a nestačí ani za dne vysychat. Trvá-li tento stav dostatečně dlouho, zejména během podmračeného období v předjaří a na začátku jara, dojde k uchycení nastartování růstu řas.
Uvedené potíže by bylo možno svést na nedostatek zkušeností se zateplováním staveb v ČR. Nicméně tyto technologie sem přišly z vyspělého zahraničí s vydatnou podporou zahraničních výrobců izolačních hmot a jejich tuzemských poboček. Nelze říkat, že v cizině neexistovalo v této věci žádné know-how; příklady těchto vad byly popisovány již před více než čtvrtstoletím a postupně byly zveřejňovány i s výklady v odborné literatuře, viz např. [1].
Na druhé straně je pochopitelné, že zahraniční firmy sem nepřišly dělat osvětu, ale obchod. Angažovaly se spíše v prosazení různých forem státní účasti na financování zateplení hlavně u nejproblematičtějších staveb, tj. panelových domů. Lákadlem bylo jejich množství. Argumentovaly, že když už stát dopustil výstavbu domů, jež mrhají energií, měl by se také postavit čelem k jejich rekonstrukci. Zároveň pracovaly na tom, aby se co největší tepelné odpory a tloušťky izolace objevily v relevantních předpisech všeho druhu. V tomto směru došly pomoci u mnoha špičkových autorit českého stavebního inženýrství. To nepochybně přispělo k významnému pozvednutí tuzemské odborné úrovně oboru tepelné ochrany staveb. Na druhé straně se trochu pozapomnělo na zájem investorů. Mnozí z nich, zejména ti drobní a tudíž zranitelnější, vkládali a vkládají do zateplování životní úspory. Přitom jsou vystaveni jen jednosměrné argumentaci lidí zainteresovaných na stavební zakázce a nepočítají, že již za pár let po realizaci budou možná muset kolem fasády zase běhat. Je nikoliv jen otázkou etiky, aby na tuto velmi reálnou možnost byli upozorněni.
Zdá se, že české příslušné instituce se zaměřily hlavně na teoretickou čistotu zateplovacích řešení, provázanost předpisů a formální úřední požadavky na prováděcí firmy (certifikát systému jakosti). Na okraji zájmu zůstal odborný tlak na doladění vývoje jednotlivých typů zateplení do tuzemských klimatických podmínek a jejich praktické odzkoušení. Důsledkem může být, že investor pokukující po státní podpoře zaplatí autorizované osobě za drahý posudek, realizační firmě za stavební práce i certifikát ISO, který si musela pořídit, zaplatí i za jiné věcí, ale nikoliv za řešení svého problému.
Upozornění: Redakce tohoto časopisu žádá čtenáře, aby svoje zkušenosti se zateplením staveb - samozřejmě i ty kladné - sdělili do redakce a pokud možno, podpořili svá tvrzení i fotografiemi. Pomůžete tak dobré věci!
Literatura:
[1] Jürgen Blaich: Bauschäden. Analyse und Vermeidung, EMPA Eidgenössische Materialprüfungs- und Forschungsanstalt, CH-8600 Dübendorf 1999. Český překlad: Poruchy staveb, Jaga group, v.o.s. Bratislava 2001.
