Stručné poznámky ke globálnímu oteplování

S rostoucí četností a úderností se objevují zprávy o hrůzných následcích globálního oteplování, které už údajně nelze zadržet a za které si může lidstvo samo, spalujíc fosilie a »znečisťujíc« vzduch oxidem uhličitým (CO₂). Jde o nepodložené zprávy, které vyvolávají u lidí obavy z budoucnosti, pocity bezmoci a odevzdanost vůči ekologicky deklarovaným politickým krokům bez věcné, demokratické diskuse a oponentury.

Zaplavení Holandska a poloviny Německa mořem do 60 let, vyhynutí polárních medvědů do 50 let, subtropické klima a pouště v české kotlině, vyschlé řeky a spousta dalších vidin. Češi si na podobné předpovědi jako člen evropského soustátí zvykají. Hlasatelů takových vizí je mnoho a stále přibývají. Nejdůležitější z nich jsou »britští vědci«, neurčitá entita, která promlouvá i k českému lidu přes internetový časopis Britské listy. Jméno ostrovní země není náhodné. Británie je v čele evropského pochodu proti oxidu uhličitému. Tento plyn může podle některých ekologů a hlavně politiků za celosvětové oteplování, které hrůzné děje vyvolá.
Evropa, která v minulém století přišla o roli rozhodující světodějné síly v ekonomice, politice a vojenství, věří, že by mohla s využitím britského know how řídit svět aspoň v ekologii. Proto stála u zrodu Kjótského protokolu, akcelerovala problém globálního oteplování a vymyslela obchod s povolenkami na produkci CO₂, který letos v EU vstupuje v účinnost. Protokol a obchod s CO₂ mají přimět ekonomicky bohaté země, aby snižovaly produkci (ekologové říkají emise) CO₂ až o desítky procent do roku 2012 a potom možná ještě více. Toto úsilí jde mimo USA, které Kjótský protokol nepodepsaly, a neplatí zatím ani pro chudé a rozvojové země včetně Číny, Indie apod., které by ekologickým úsilím měly být industrializovány. Snížení emisí CO₂ má být dosaženo tržními nástroji. Kdo by chtěl udržet nebo rozšířit výrobu, což by nesnižovalo emise CO₂, musel by nakupovat povolenky u jiných emitentů, platit pokuty, vyrábět s menší energetickou náročností nebo založit výrobu v rozvojové zemi.
Péče o obsah CO₂ v ovzduší má i skryté cíle. Zavést kontrolu nad globální ekonomikou, která se státům vymkla z rukou, založit skrze nové ekologické daně zdroj budoucích příjmů do státních pokladen, schnoucích pod sociálními výdaji, a založit úřednická místa pro ty, kteří se stanou v průmyslu nadbytečnými.
A co když praskne, že oxid uhličitý za oteplování nemůže a že draze ustavený a vycvičený úřední aparát a nové přerozdělování světové produkce byly planými akty? Evropa sází na to, že se nic neprovalí: když se oteplí, řekne se, že svět zareagoval na hrozbu pozdě, ale aspoň že zareagoval, jinak by to bylo horší. Pokud se neoteplí nebo ochladí, řekne se, že to bylo dík včasné reakci. A vůbec, každý přece uzná, že tyto kroky brzdí pýchu monopolů, vytvářejí úřednická pracovní místa a pomáhají chudým zemím.
Říká se, že dobré věci nelze stavět na nesmyslech. Hypotéza globálního oteplování vlivem vyššího obsahu CO₂ v ovzduší je založena na pozoruhodných nesmyslech. V dalším textu ukážeme na nejkřiklavější z nich. Je těžké uvěřit, že by Kjótský protokol vedl k ochlazení planety, a ještě těžší si myslet, že potře pýchu, chudobu a nezaměstnanost.

O roli skleníkových plynů
Jedna z nepravdivých myšlenek je, že atmosféra by byla studená, kdyby neobsahovala CO₂, vodní páru, methan, ozon, oxidy síry a dusíku a další skleníkové plyny. A že atmosféra je ohřívána hlavně tím, že skleníkové plyny pohlcují tepelné záření, které sálá od Sluncem rozpálené Země, a ohřívají sebe a atmosféru. Ve skutečnosti je vzduch vydatně ohříván hlavně kontaktem se Zemí, a dále tím, že teplý vzduch rychle stoupá vzhůru a na jeho místo klesá studený, který se opět ohřívá, stoupá atd.
Zkušenost i výpočet ukazují, že na malé vzdálenosti v atmosféře převažují uvedené mechanismy (vedení a proudění tepla) a teprve na větší vzdálenosti může hrát roli také sálavá (radiační) složka tepelné výměny. I dusík, kyslík a argon jsou skleníkovými plyny v tom smyslu, že díky samovolné cirkulaci intenzivně odnímají teplo zemskému povrchu a během stoupání ohřívají vyšší vrstvy atmosféry. Teplo unášené stoupajícím teplým vzduchem se sčítá s teplem, které zemský povrch sálá, do celkových tepelných ztrát, které zemský povrch v ustáleném stavu kryje slunečními tepelnými zisky. Z vyšších vrstev atmosféry je toto teplo vyzařováno do vesmíru.
Tepelné vyzařování je tím větší, čím je větší emisivita přítomného plynu. Jsme u jádra věci: Přidáním skleníkového plynu do atmosféry se zvýší pohltivost a podle Kirchhoffova zákona i emisivita. Zvýší se tak i tepelné vyzařování z atmosféry do vesmíru. Přírůstek skleníkového plynu v atmosféře nevede k jejímu oteplení, nýbrž k jejímu chladnutí především ve vyšších místech, kde by se jinak hromadil teplý vzduch. Vede také k ustavení přirozeného poklesu teploty s rostoucí výškou o ca 6 °C/km.

Odrazy a fyzikální zákony
Mimořádně závažným nesmyslem je, že tepelné záření, které zemský povrch vyzařuje a které se odráží zpět od skleníkových plynů, přispívá k ohřátí zemského povrchu. S touto tezí si hraje i nestor hypotéz IPCC o globálním oteplování sir John Houhton v [1], který ji v podání českých překladatelů zabalil do nesrozumitelných souvětí. Bylo to nutné, neboť atmosférickými odrazy se to v hypotézách o globálním oteplování jen hemží a bez nich by všechny padly. Myšlenka o odrazech sice ctí zákon zachování energie, ale ignoruje 2. zákon termodynamiky, který je stejně neúprosný. Ten říká, že nelze těleso samovolně ohřát teplem od stejně teplého či chladnějšího tělesa. Speciálně se těleso nemůže ohřát vlastním teplem, byť by se toto teplo v podobě záření opakovaně odráželo od atmosféry.

Zkušenost specialisty na okna
Teorie jsou někdy odtažité, a proto bývají přesvědčivější příklady z praxe. Klasická izolační okenní dvojskla jsou vyplněna suchým vzduchem. Je známo, že pokud se do vzduchové izolační mezery dostane vodní pára (v plynném skupenství), tepelný odpor zasklení poklesne. Ještě větší pokles nastane, vyplní-li se mezera oxidem uhličitým. Naopak je velmi dobře známo, že výplň tvořená inertním plynem argonem (jednoatomové, zcela neskleníkové molekuly) zvýší tepelný odpor dvojskla až o desítku procent.
Podobné je to i s atmosférou: Čím více obsahuje CO₂, tím je prostupnější pro teplo unikající od zemského povrchu do vesmíru a tím je chladnější atmosféra i povrch Země. Tvrdit opak je nesmysl. Kdykoliv Země čelila vyšší tepelné expozici, zvedl se obsah CO₂ v ovzduší, aby účinky tepla vyrovnával.

Literatura
[1] Houghton, J. T. (1995) Global Warming: The Complete Briefing, Lion Publishing, Oxford, England, český překlad Jeník, Jan, Jeníková Květa (1998) Globální oteplování, Academia Praha