Pražský Veletržní palác a jeho tvůrci Oldřich Tyl a Josef Fuchs

Od března do července letošního roku v Praze ve Veletržním paláci (obr. 1), dnes v sídle Národní galerie Praha (obr. 2), probíhala výstava nazvaná Příběh Veletržního paláce [1]. Mapovala historii této budovy, jedné z nejmohutnějších konstruktivistických budov v Praze, a jeho tvůrců, Oldřicha Tyla (1884–1939) a Josefa Fuchse (1894–1979). Shodou okolností se jak v historii Veletržního paláce, tak v roce narození obou architektů, vyskytují letopočty končící číslicí 4.

Architekti

Brzy po vzniku Československé republiky se zrodila snaha pořádat v Praze mezinárodní veletrhy. První akce proběhly v provizorních podmínkách na starém výstavišti v parku Stromovka a ukázaly potřebu stálé budovy. V r. 1924 proběhlo druhé kolo architektonické soutěže na výstavbu veletržního areálu v Praze zvaného Veletržní City, ve kterém zvítězil společný návrh architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse. Oba se jako jednotlivci zúčastnili spolu s Aloisem Dryákem, Ottou Rothmayerem a dalšími architekty již prvého kola, které nemělo vítěze, porota pouze vyzvala architekty Tyla, Fuchse a Dryáka [2] k účasti ve druhém kole. Předmětem soutěže však nebyl pouze dnešní Veletržní palác, projekt zahrnoval i druhou, ještě větší výstavní budovu, která měla stát v místech dnešního Parkhotelu a jedné z budov Ministerstva vnitra, dále hotel, ubytovnu, restaurační zařízení apod. v místech, kde stála provizorní dřevěná budova a dnes je staveniště paláce Stromovka. Uvažovalo se i o zvláštní železniční zastávce.

Historie stavby

Stavba Veletržního paláce začala již v r. 1925 a k desátému výročí vzniku Československé republiky v r. 1928 v ní byl v omezeném rozsahu zahájen provoz. Současně byla v budově poprvé vystavena Slovanská epopej Alfonse Muchy. Předvádění vysokých exponátů umožnil prostor Malé (obr. 3) a Velké dvorany. Velká dvorana je zajímavá tím, že podzemní sklady jsou pouze pod polovinou její plochy, druhá polovina zůstala nepodsklepena a určena pro těžké exponáty. K výstavbě dalších projektovaných budov již nedošlo.

Postavený palác byl pro své architektonické kvality vysoce ceněn, např. i Le Corbusierem. Svému účelu sloužil až do r. 1951, kdy bylo pořádání vzorkových veletrhů ukončeno a budova byla využita pro podniky zahraničního obchodu jako byl Tuzex, Kovo, Koospol a další. Kromě toho v paláci sídlilo kino, restaurace apod.

V srpnu r. 1974 palác vyhořel a několik příštích let se zvažovalo, zda jej zlikvidovat nebo rekonstruovat. Zvítězila myšlenka rekonstrukce, jednak pro vysoké náklady na likvidaci ruiny, jednak ve snaze zachovat jednu z prvních staveb tohoto typu u nás. V r. 1980 byl palác přidělen Národní galerii pro sbírky umění 20. století a pod vedením Stavoprojektu Liberec v čele s architektem Miroslavem Masákem začala dlouhá rekonstrukce. První část paláce byla otevřena v r. 1993 a v r. 1995 byla zpřístupněna stálá výstava umění umístěná ve třech podlažích. Expozice byla definitivně dokončena v r. 2000, kdy se rozšířila na čtyři podlaží a jedno vymezila na krátkodobé výstavy. Od letošního roku je ve Velké dvoraně umístěna Slovanská epopej Alfonse Muchy, kterou vystavuje Galerie hlavního města Prahy.

Ocenění

V letošním roce Veletržní palác Národní galerie získal prestižní ocenění Certifikát Excelence pro rok 2014, které uděluje portál Trip Adviser. Ten vznikl v r. 2000 a sdružuje zájemce o cestování. Ocenění zahrnuje budovu, výstavy i programy a bylo uděleno na základě hodnocení návštěvníky paláce [3]. Současně se však objevují názory, které poukazují na vysoké náklady na roční provoz celého objektu, zejména na vytápění.

Na výstavu Příběh Veletržního paláce navazuje další výstava nazvaná Skleněné peklo, Požár Veletržního paláce 14.08.1974.

Oldřich Tyl

Veletržní palác samozřejmě nebyl jediným dílem obou architektů, ale zůstal jejich dílem nejznámějším. Starší z obou architektů, Oldřich Tyl, se narodil před 130 lety 12. 4. 1884 v Ejpovicích [4]. V letech 1902–9 studoval pozemní stavitelství a architekturu na pražském ČVUT u profesora Josefa Schulze a po absolvování byl zaměstnán ve firmě Matěje Blechy. Jeho kariéru přerušila první světová válka, kterou nuceně strávil jako domobranecký inženýr na italské frontě, kde se sblížil s Josefem Gočárem.

Po skončení války a návratu do Prahy se Oldřich Tyl velmi aktivně účastnil diskuzí o moderní architektuře, na jejichž základě byl založen Klub architektů a Tyl se v r. 1920 stal jeho předsedou. Oldřich Tyl rovněž v r. 1921 inicioval vznik časopisu Stavba. Osvětové a odborné činnosti se věnoval i nadále a byl jedním z organizátorů cyklu přednášek světových architektů, zejména Le Corbusiera, Adolfa Loose, Waltra Gropiuse a dalších, které se v r. 1924 konaly v Praze a Brně.

Ve vlastní činnosti se Oldřich Tyl zpočátku zaměřil zejména na urbanistickou činnost, vypracoval mimo jiné i plány na regulaci a zástavbu pražské Ořechovky, které však nebyly přijaty. Neúspěšné byly i Tylovy projekty Moravské banky v Brně a Tyršova domu v Praze. Úspěšný byl až projekt hospodářských budov pražské všeobecné nemocnice, který Tyl vypracoval spolu s architektem Milošem Terebou (1883–1932). Po tomto úspěchu Tyl s Terebou a dalším architektem Josefem Mikynou založili stavební společnost TEKTA, ve které byl Oldřich Tyl hlavním projektantem.

Budovali řadu dalších zdravotních a sociálních staveb jako byla nemocnice na Kladně, chirurgický pavilon nemocnice v Rakovníku či sirotčinec v Lounech. O největším Tylově díle, budově původně zvané Pražské vzorkové veletrhy, článek referuje ve svém úvodu. Josef Tyl se stal i autorem řady obytných domů. V Praze je to např. dům ve Skořepce (obr. 4), další v Masné ulici z r.1930 (obr. 5) a v Benediktinské ulici (obr. 6). Pozoruhodný je dům původně Občanské záložny v Praze Uhříněvsi z r.1927 (obr. 7). Ve stejné době Tyl zvítězil v soutěži na projekt Průmyslové školy v Hradci Králové, který však nebyl realizován.

V Praze v Žitné ulici společnost TEKTA podle Tylova projektu v r. 1923 postavila penzionát YWCA, ale zvolila špatnou technologii betonáže skeletu a v letech 1926–29 budova musela být přestavěna. To způsobilo bankrot firmy. Oldřich Tyl poté pokračoval v práci projektanta a v r. 1933 navrhl garáže v Trojické ulici v Praze a v r. 1934 Kaulichův dům na Karlově náměstí v Praze. Posledním velkým dílem tohoto architekta byl obchodní a činžovní dům Černá růže v Praze v ulici Na Příkopě (obr. 8). Jednalo se o dostavbu a sjednocení dvou starších domů pasáží se skleněnou klenbou (obr. 9), která i dnes působí velmi moderním dojmem.

Josef Tyl zemřel velmi předčasně 4. 4. 1939 v Praze [5].

Josef Fuchs

Mladší z architektů Veletržního paláce, Josef Fuchs, se narodil 13. 1. 1894 v Praze, byl tedy o deset let mladší než Oldřich Tyl a v době jejich spolupráce mu bylo pouhých třicet let.

Po výstavbě Veletržního paláce Josef Fuchs pokračoval samostatně a věnoval se převážně projektování vil a rodinných domů, kterých do doby druhé světové války navrhl zejména pro Prahu 6 a Prahu 8 celou řadu, např. v r. 1935 vilu K. Přerovského v Praze 8 (obr. 10) nebo v r. 1929 svou vlastní vilu.

Z velkých Fuchsových staveb je nutné uvést Zimní stadion v Praze na Štvanici postavený v letech 1930–32. Stal se předním československým stadionem pro národní i mezinárodní zápasy v ledním hokeji, především se na něm odehrála čtyři mistrovství světa, v letech 1933, 1938, 1947 a 1959. Část lední plochy byla určena hokejovým zápasům, zbytek krasobruslení apod. Kromě zázemí pro sportovce byla na stadionu i restaurace a kavárna [6].

Stadion byl v r. 1956 zastřešen, ale postupně se jeho technický stav zhoršoval. V r. 1968 byl opraven a v r. 2000 vyhlášen národní kulturní památkou, ale povodeň v r. 2002 stav této památky prudce zhoršila. Hrozilo zhroucení konstrukce, a proto byl stadion v r. 2011 kompletně zbourán.

V r. 1940 Josef Fuchs projektoval Ozdravovnu pro zaměstnance firmy Kaliba na Písnici u Prahy. Rovněž se účastnil výstavby areálu Zoologické zahrady v Praze Troji.

Josef Fuchs zemřel v Praze 5. 2. 1979 ve věku 85 let.

Literatura

[1] Příběh Veletržního paláce. Výstava ke 40. výročí požáru Veletržního paláce. Národní galerie v Praze, tiskové zpravodajství 2014

[2] Milan Kašpar, Alena Michálková: Současné dvojité výročí českých architektů Aloise Dryáka a Bedřicha Bendelmayera. Stavebnictví a interiér 20, 2012, č. 10, s. 58–60. www.stavebnictvi3000.cz

[3] Veletržní palác získal prestižní ocenění. AKTUALITY, Stavebnictví a interiér 22, 2014, č. 7, s. 27.

[4] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. Paseka, Petr Meisner, 1999, ISBN 80-7185-245-7

[5] Oldřich Starý: Oldřich Tyl. K úmrtí vynikajícího průkopníka české architektury. Archiweb

[6] Zimní stadion Štvanice. Wikipedia