Rozhovor se Zdeňkem Fránkem

Jeden z nejúspěšnějších českých architektů se narodil roku 1961 v Boskovicích. Po studiích na Fakultě architektury VUT v Brně působil na ÚHA v Blansku a v roce 1989 založil firmu Fránek Architects. Když ve 28 letech navrhl přestavbu zámku ve Velkých Opatovicích, zaznamenal první úspěch. Dnes je nejen děkanem liberecké Fakulty umění a architektury, ale má za sebou i množství dalších úspěšných realizací v České republice i v zahraničí. Se Zdeňkem Fránkem jsme se bavili o české architektuře.

Jak vnímáte českou architekturu?

„Na českou architekturu se dívám ze dvou úhlů pohledu. Jednak na historickou architekturu, co nám zde po předcích zůstalo, co se zachovalo. Na její krásu, věcné hodnoty, jak na ni navázat, jak jí rozumět, jak jí restaurovat.

Druhý pohled je na soudobou architekturu, její kvalitu, obsah, postavení a také co si v prostředí nám ponechaném po předcích můžeme nebo musíme dovolit. Co nás čeká, co musíme udělat.

Česká republika má architekturu nádhernou. Vlastně až do doby než nastoupili komunisti, je architektura zachovalá, kvalitní a klidně bych řekl i jedna z nejlepších v historii Evropy Měli jsme v tom i trochu štěstí, protože 2. světová válka nás v tomhle nezasáhla v takové míře a my se vyhnuli bombardování či destrukci našich staveb.

A nutno říct, že v této historické české architektuře cítím silný genius loci, silného ducha, kterého cítím vždy, když se na naše území vrátím. Cítím, v čem je česká.”

S příchodem komunistů se však začala česká architektura měnit, je to tak?

„S příchodem komunistů přišla totalita a s ní se, až na výjimky, vytratil takový ten duchovní náboj, který jsme tu měli.

Byly zde výjimky. Třeba pan Prager, jehož stavba Federálního shromáždění je mimořádná a považuji ji za jednu z nejlepších staveb v Praze. Dokonce bych řekl, že z novodobých staveb je nejlepší. Nebo paní Machoninová a její stavby.

Ostatně i panelák je určitý produkt doby minulé, který není zcela špatný. V zásadě to je čistá stavba, která dobře vystihuje tuto dobu a klade důraz především na ekonomiku. Takový ten čistý nejobyčejnější panelák T 06 B bude jednou památka. Z těch pár co zbude, co nestačí zateplit. A i ty paneláky jsou typicky české.

Dnes už se na období totality dívám s rezervou. Jako na epizodu v našich dějinách, kterých bylo a zřejmě ještě bude spousta. Epizodu, která likvidovala rozlet ducha a jednotlivců i celého národa. Beru to tak, že máme štěstí, že to zlo pominulo, ale že následky budeme likvidovat dlouho, jestli je vůbec zlikvidujeme. A jestli ne, tak musíme nastolit novou kvalitu, novou revoluci, která překoná negativní hlasy silou. Ale ne silou fyzickou, jak to zde bývalo zvykem, ale silou ducha, a protože už nevěřím ve společný postup všech architektů, vidím to spíš jako revoluci privátní, revoluci několika spřízněních jedinců. Mám pocit, že už to začalo...”

V čem tedy vidíte největší problém?

„V tom, že v nás doba komunismu pokusila zlikvidovat ducha národa a ten je teď v takovém polospánku a těžce se pokouší opět nabýt.

Někde v hluboko v nás zanechala otisk, který je vidět všude. A nejvíc nás poznamenal těsně po převratu. Najednou totiž byly možnosti otevřené. Všechno bylo možné, a tak se města začala bez jakéhokoliv řízení rychle měnit, začalo se zateplovat nebo stavět s brutálním nevkusem a nepromyšleně. Promarnily se šance. Na to, jak moc se stavělo a staví, nevznikají žádné trvalé hodnoty.

A to už vůbec nemluvím o charakteru architektury s tím je to stejné jako s naším národním stromem. Tak jako je lípa měkká, listy má srdčité, dřevo se hodí pro řezbáře, lidové umělce, nádherně voní, když kvete, všichni ji od srdce milujeme, tak tak vnímám i  historickou českou architekturu v české krajině.

A teď si vezměte německý dub. Jedna z nejtvrdších dřevin, vhodná na stavby, list krásný jako ozubené kolečko, jak je jen strom podobný německému duchu. A všimněte si, že u nás se staví spíše podle toho dubu, německá racionální architektura. Nové soutěže na velké stavby vyhrávají návrhy v německém duchu, stejná okna zleva doprava zespodu nahoru. Bez poesie, lásky, oné měkkosti.

Tahle stopa je dnes vidět i na takových těch menších českých a moravských městech, ve kterých dělám spousty zakázek. Často tam jsou zničena historická centra. Staré baráky se bouraly a děje se to prakticky stále. Lidé nemají zájem spravit si dům do podoby, jak vypadal kdysi, a tím prakticky mizí celé 18. století. Tyto stavby nejsou nijak památkově chráněny, lidi otloukají štuky, zateplují to. Na novodobou architekturu se dívají přes prsty a vůbec ji nevnímají. To vidím jako největší problém z minulosti. Stejně tak jako to, že se u nás může stavět bez přítomnosti architekta.”

Myslíte tedy, že by u každé stavby měl architekt být?

„Nemusel by být, kdyby byl stavební systém kultivován a kdyby stavebníci byli formováni a požadovali kvalitu. Ale není tomu tak, takže ano.

Pak by mělo i smysl to, že ročně vyjde přibližně 800 architektů z vysokých škol. Momentálně to opodstatněné není, protože si většina stavebníků vystačí bez architektů. Architekt je umělec, je to člověk, který vytváří prostředí ovlivňující lidi. Stavař je odborník na stavební systémy, ne na tvorbu prostředí, ve kterém žijeme. Barák se zateplí a tím to hasne, řečeno zjednodušeně. Stavaři dělají svoji práci a dělají ji dobře, problém ale je, že pokud z českého stavebnictví vyndáme architekty, ztratíme složku cítění.

A to se děje dnes. Lidi chtějí bydlet v něčem novým, zatepleným, plastovým. Nemají potřebu bydlet v domě, který by měl ducha. Který byl kdysi například součástí vesnice, jež vytvářela hodnotnou architekturu.

Přesto to prostředí nearchitekti z velké části tvoří. Vlastně to krásné, ve kterém chceme a máme žít, dělá někdo, jehož obor to není. Jako kdyby Vám zuby ošetřoval výrobce porcelánového nádobí. Nejhorší na tom je, že si to mimo architekty neuvědomuje doteď asi nikdo.”

Vidíte něco, co je na současné české architektuře dobré?

„Samozřejmě. Stále tu máme dobré architekty, kteří dělají dobré stavby. Stejně tak i mladí lidé, dělají často výborné věci. Jsou to často ateliéry, které dělají takovou tu běžnou produkci. Obyčejné rekonstrukce malých rodinných domů, obchodů. Drobných věcí, ale ve velké kvalitě. A právě od těchto malých úkolů se dělá dobrá architektura.

Mění se také příroda. Já například po mnoha letech, kdy jezdím krajinou, vidím louky plné krav. To co se dělo běžně ve Švýcarsku, tady to nebylo možné. Dnes už ano. Lidé začínají chápat, že je zapotřebí udržet krajinu. Zakládají se rybníky, dělají se díry v lesích, aby se tam udržela voda. V těch dírách rostou maliny. Všechno tohle je důležité. A důležité to musí být i pro architekta, který by s tím měl počítat ve svých stavbách. Měl by počítat s tím, že stavbu neobývá pouze člověk, ale rovněž ptáci a jiní živočichové. Stavba by automaticky měla být naplněna zelení, měla by být snadno zlikvidovatelná, když je třeba. Ne zateplená, plastová. To je zhouba architektury.”

Jak se podle vás podepisuje na české architektuře školství?

„V dnešní době dostává každá škola finance podle počtu lidí, kteří ji studují. Podle mě to je špatně. Počet studentů by bylo zapotřebí regulovat. Zaměřovat se spíše na kvalitu, než kvantitu. Když je studentů méně, lze se jim více věnovat, zapálit je pro intenzivnější práci. Cílem škol by mělo být připravit studenty na praxi a probudit v nich fantazii.

Na druhou stranu je třeba říci, že když chce být někdo opravdu dobrý architekt, školu nepotřebuje. Když je opravdu talentovanej, nadanej, tak se dokáže prosadit sám. Škola slouží k tomu, aby se celkově pozvedla úroveň. Ale většina těch nejlepších architektů často nebývá školou pochopena a prorazí si svoji cestu sama.”

Co je tedy z vašeho pohledu potřebné k tomu, aby se někdo stal skvělým architektem?

„Dřít a strašně makat. Je to stejný jako s čímkoliv jiným. Musí poznat, co udělali jeho předchůdci v historii. Musí poznat základní věci a souvislosti za jakých vzniká architektura. Stavby si projít, a nejen se na ně dívat. Je obrovský rozdíl mezi tím vidět stavbu na obrázku a projít si ji v reálu. Když vidíte pyramidu na kusu papíru, nebo když pod ni stoupnete. V tom to je. Je zapotřebí si věci osahat, vidět, ale na druhou stranu se nepřehlcovat informacemi. Poznat to do 25, do 30 let a pak se vypravit svojí cestou.

Získat sebevědomí. Být schopný říci tohle je špatný a já udělám dům, kterej je dobrej. A ten vypadá takhle. A ustát, když si všichni řeknou, co nám bude vykládat takhle mladej kluk?

Vemte si, že Corbusier nikdy nechodil do školy. Nejslavnější z nejslavnějších. Nejlepší moderní architekt. Frank Lloyd Wright taky nikdy nechodil do školy, samouk. Tadao Ando. To jsou nejslavnější moderní architekti, kteří jsou samouci. Už prostě nemohli snést nějaké citýrování kantorů, rovnou se do toho vrhli a od 16, 17 let rovnou realizovali baráky. Každý měl úplně jiný řemeslo. To je zapotřebí říct. Samozřejmě dnes potřebujete razítko. V Japonsku stačí, když prokážete nějaké dovednosti a dají vám razítko taky. Tady to nejde.

Akademická výuka je spíše o kontaktech. Získáte vazby na akademickou půdu, která vás pak může pomoci rozjet. Dostanete se přímo mezi architekty. Ale upínat se na školu nemá smysl. Musíte vystudovat tak, aby nám, jako kantorům, se to líbilo. Ale úspěch je na vás. Je to na vás, kolik času věnujete studiu a jak moc chcete uspět.

Chcete-li být dobrý architekt, musíte pořád pracovat a pořád se dostávat nahoru. Cestovat, poznávat historické architektury, číst, co psali architekti před vámi. Sami se vzdělávat. Je to komplexní a strašně složitej obor. Musíte přesvědčit klienta, aby vám podle vašeho vlastního výmyslu uvolnil množství peněz a je obrovské zadostiučinění, když to udělá. Povolání architekta je destruktivní. Přicházíte o iluze a klienti vás ničí. Vy na něčem trváte a kdo je slabší povaha, tak to nezvládne. Řada architektů spáchala sebevraždu. Protože to prostě nezvládli. Architekti jsou taky tvrdí vůči sobě navzájem. Bojují o klienty.

Na rozdíl od jiných oborů ale architekt zraje jako víno. Největší mistři postavili největší věci po 50 nebo 60. Získali zkušenosti, cit pro materiál, cit pro klienta, cit pro finance, aby nepřekračovali rozpočet. Získali taky přehled o duchu doby a o tom, jaké dílo si mohou dovolit.”

Spousty mistrů ale zároveň nebylo pochopeno. Eiffelova věž, Tančící dům. Stavby, které jsou dnes atrakcemi, byly ve své době spíše kritizovány a některé se vůbec nepostavily.

„Tak to je vždy, když někdo přijde s nějakou novou věcí. Věc, která není ze začátku kritizovaná, není dobrá. Génius nebo kvalita se často pozná právě podle toho, zda je kritizovaná či odsouzená. Nové věci lidi šokují. Podívejte se na Kaplického. To byl absolutní vizionář. Spousty lidí z něj sálo, aniž by to teď kdokoliv přiznal. A on na to doplatil.

Když se jako architekt vezete na vlně, je ten pohyb lehkej, snadnej. Ale s ničím novým nepřicházíte. Sbíráte z okolí úspěchy, podměty, kopírujete. Pak jsou ale architekti, kteří jsou před touto vlnou, ukazují směr a dělají pořád něco nového. Ti jsou často kritizovaní a neustále jim hrozí, že je ta vlna zavalí. Častokrát se to i stane, protože být pořád v předvoji a ukazovat směr, není snadné. Třetí skupinou jsou architekti, kteří jsou za vlnou, snaží se ji dohnat, ale nikdy se jim to nepovede.”

Jak se vůbec na stavby, které se nepostavily, díváte? Od pana Kaplického jsme tu mohli mít například Chobotnici.

„Tyto stavby většinou předběhly svoji dobu. Pokud se podíváte na Kaplického, tak sotva ten boj prohrál, chopil se této stavby někdo jiný a zrealizoval ji jinde. Kaplický byl ale první a my tu mohli mít naprosto unikátní věc.”

Mají na to vliv i média? Mohou české architektuře nějak pomoci?

„Určitě. Média mají vliv obrovský. Musí vzdělávat lidi a ukazovat, co se ve světě dělá. Ale ne průměr. Ukazovat vrchol ledovce. Tu opravdovou avantgardu a s ní seznamovat lidi. Ukazovat to nejlepší.”

Fotogalerie