Růst a ... zelená úsporám (úvodník 7/2011)
„Stát vybírá méně, než čekal,” nenápadně utrousila masmédia po sečtení daňových příjmů k měsíci červnu, kdy se sčítají firemní daně. V nich stát inkasoval jen 50,5 miliardy, o 14,6 % méně než vloni. Celkové příjmy byly 507,6 miliard, z toho 245 miliard Kč připadá na sociální pojištění. I to je méně než vloni, ač stát plánoval růst o 6 %. Naopak vyplatil 225,7 miliard na sociální dávky, meziročně o 4 % víc, v tom na důchody 185,2 miliard, o 7 % víc. Za dluhy pak zaplatil 29,8 miliard, meziročně o 10 % víc.
Objektivní závěr z toho je, že sociální výdaje čile rostou, ale (o řád menší) daně od živnostníků a firem naopak. A že hlubší a hlubší sahání do kapes boháčů a firem sociálno nespasí.
To je asi důvod, proč byla pro sedmou velmoc, zkrátka média, tato zpráva nudná nebo neviditelná. Pokud ji redakce uveřejnily, bylo to spíš z nouze, když scházelo sytější čtenářské krmivo. Je chvályhodné, když se média pouští do zametání s úplatnými politiky a úředníky. Podivné je to ale tehdy, když přitom odstrkují a zamlčují tvrdá fakta.
V zemi, kde se dřív kdekdo hlásil k heslu „kdo nekrade, okrádá rodinu”, vloni vzrostly podle agentury Special Service International (SSI) v obchodech krádeže o 6,5 % na devět miliard. Jsme jasná evropská jednička. SSI dále říká, že kradou sólo zloději včetně nemála důchodců i organizované gangy. Hlavně ale propuštění pracovníci a až třetinu krádeží páší zaměstnanci. V jiných sektorech to bude podle zákonů entropie podobné. Je-li v maloobchodě jen asi desetina zaměstnanců, celé Česko, kde jich je na 4 miliony, si nakrade ca 100 miliard.
Není myslitelné, že by z takového lůna vzkvétali jen politici–poctivci. Sedmá velmoc může zametáním s korupčníky urychlit změnu. Bohužel ji může i brzdit, počíná-li si neobratně. Což se možná děje.
Naše média totiž ovládají lidé podle eurounijních not. A jedna z partitur, jak se zdá, zní, že z národních politiků je někdy vhodné vyrobit hrabivce, kterých má národ plné zuby. V rámci utužování integrace, samozřejmě. A to se médiím daří. Některá z nich v tom jdou tak daleko, že nabízejí i vlastní, jednoduchá řešení, jak zajistit blahobyt. Jeden deník například vymyslel, že k prosperitě se lze „probojovat” nekonečným zadlužováním státu. Vychází z teze, že státní dluh, ať je jak chce vysoký, nikoho nepálí. Komentátoři svou teorii balí do složitých vět, princip je ale prostý: Když každý zaměstnanec, nezaměstnaný a důchodce dostane co měsíc 30 tis. čistého navíc, všichni poběží nakupovat a kola továren se roztočí, že nestačíte koukat! A všichni budou konečně šťastni. Hezké.
Jenže ještě naléhavější úkol, než štěstí lidí, je evropská snaha o zelenou úsporám. Lze ji vyjádřit imperativem šetřit! šetřit! šetřit! Nejdřív energií (z uhlí, plynu a jádra), pak vším. Oficiálně kvůli domnělému globálnímu oteplování a celkovému vyčerpání planety.
Dnešní chudý Evropan, který rád viní kapitál z drancování životního prostředí, má často byt či dům, chatu, dva automobily, domácí elektrické a elektronické přístroje, oděvy, potraviny léky a čerpá všemožné služby v ceně a kvalitě, o kterých se před třiceti lety nikomu nezdálo. Měl by vědět, že kapitál „ničí a drancuje přírodu” ne pro sebe, ale hlavně pro něho.
A když si „vybojuje” snížení spotřeby energie, vody atd. na polovinu, čtvrtinu i víc, planeta ani kapitál se nezhroutí. Jen pro něj to může být katastrofa.
