Současné dvojité výročí českých architektů Aloise Dryáka a Bedřicha Bendelmayera
V loňském a letošním roce jsme si již připomínali výročí našich významných architektů J. Kotěry, P. Janáka, J. Gočára a dalších, ale mezi jubilanty je i řada jejich současníků, kteří již nejsou tak všeobecně známí, ale jejichž stavby stále slouží a často jsou dochované v původní podobě.
Mezi ně patří dva vrstevníci, spolužáci a v počátečním období své tvorby i spolupracovníci, kteří se ve stejném roce narodili a ve stejném roce i zemřeli. Jsou to architekti Alois Dryák a Bedřich Bendelmayer, oba se narodili v roce 1872 a zemřeli v roce 1932, takže uplynulo 140 let od jejich narození a 80 let od jejich úmrtí [1], [2].
Společná studia
Alois Dryák se narodil 24. 2. 1872 v Olšanech u Kladna, Bedřich Bendelmayer 8. 4. 1872 v Praze. V letech 1889–95 společně studovali na pražské uměleckoprůmyslové škole u profesora Bedřicha (Friedricha) Ohmanna (1858–1927), patřili k jeho nejlepším žákům a po absolvování školy pracovali v Ohmannově ateliéru. Bedřich Ohmann však již v roce 1897 odešel do Vídně jako hradní architekt Hofburgu a později profesor vídeňské akademie výtvarných umění. V době svého odchodu měl v Praze nedokončenou stavbu domu U České orlice na Ovocném trhu a rozestavěný hotel Central v Hybernské ulici. Obě stavby dokončili Dryák a Bendelmayer, hotel Central v roce 1899 jako jednu z prvních secesních staveb v Praze (obr. 1).
Cesty se rozcházejí
Poté se jejich cesty rozešly. Alois Dryák se v letech 1898–1901 věnoval hlavně obytným stavbám, v Dykově ulici na Vinohradech postavil Müllerovu vilu a vlastní dům (obr. 2), další vilu a obytný dům v ulici Pětidomí v Bubenči. Styl těchto staveb je na pomezí historismu a secese [3].
I Bedřich Bendelmayer se v té době věnoval obytným domům, se spolužákem Rudolfem Němcem navrhli dva neorenesanční domy, dům U České královny na Eliščině nábřeží v Hradci Králové a dům U sv. Jiří v Praze, na nároží ulic Kamenická a Kostelní v Holešovicích (obr. 3).
V letech 1903–5 oba architekti nepracovali spolu, ale pracovali na dvou sousedních stavbách v Praze na Václavském náměstí. Alois Dryák [4] je spoluautorem hotelu tehdy Garni, dnes Meran, Bedřich Bendelmayer [5] projektoval průčelí sousedního velkého hotelu tehdy nazvaného Arcivévoda Štěpán, poté Šroubek a dnes Evropa (obr. 4). Zde spolupracoval s Bohumilem Hübschmannem a Janem Letzlem, stavebníkem obou těchto secesních hotelů byl významný pražský architekt a stavitel Quido Bělský. Dále oba pokračovali vlastní cestou.
Projekty Bedřicha Bendelmayera
Bedřich Bendelmayer současně s prací na hotelu Evropa projektoval ve spolupráci s Emilem Weichertem, Ohmannovým vídeňským žákem, v ulici U Prašné brány č. 1 a 3 dvojdům s ateliéry (obr. 5). Výzdoba domu je v kontrastu k sousední Prašné bráně secesní a dům vyvolal řadu odmítavých reakcí, ale dnes je vysoce ceněn.
V následujících letech Bendelmayer projektoval palác Hvězda, později zvaný Melantrich a dnes Marks and Spencer v Praze na Václavském náměstí č. 36. Dům byl původně pasáží propojen s palácem Lucerna a sousedními domy. Dalším Bendelmayerovým dílem byl Národní dům v Bořivojově ulici v Praze Žižkově a současně se zabýval i stavbou obytných domů. V pražských ulicích V Háji, Anglické a zejména v ulicích Kaprové, Valentinské a Pařížské na Starém Městě v prostoru po asanaci židovského města postavil řadu kvalitních činžáků. Rovněž dům U Kosinů v ulici Ve Smečkách a vila v ulici U Vorlíků č. 3 s dekoracemi Vladimíra Mayera jsou jeho dílem. Do počátku první světové války Bendelmayer ještě pro Prahu navrhl budovu Průmyslové, později Obchodní banky ve stylu moderního klasicismu. Stavba na nároží ulic Na Příkopě a Panské se však realizovala až v letech 1927–33 a dnes je v původní podobě zachováno jen průčelí.
Po vzniku Československé republiky se Bendelmayer věnoval projektování veřejných budov, hlavně soudních a bankovních, pro řadu měst, např. Klatovy, Chrudim či Ružomberok na Slovensku. Je autorem soudního areálu s věznicí v Praze na Pankráci na náměstí Hrdinů č. 11. Stavba vznikla v letech 1928–30 a vyznačuje se klasicistickým průčelím (obr. 6). V téže době byla podle Bendelmayerova projektu v Praze ve Spálené ulici č. 15 postavena budova původně pojišťovny Continental a poté Nakladatelství technické literatury s prodejnou knih, kterou dnes vlastní Komerční banka. Z té doby se dochovaly také Bendelmayerem postavené vily v ulici Bubenečské a vila v ulici Bratří Čapků č.18, kde Bendelmayer sám bydlel. Zemřel 20. 4. 1932.
Projekty Aloise Dryáka
Alois Dryák současně s prací na hotelu Meran projektoval dům Langhans s fotoateliérem ve Vodičkově ulici v Praze, který byl před několika lety rekonstruován architektem Ladislavem Lábusem. V ulici Na Příkopech navrhl úpravu parteru domu pro banku Bohemia, prostor, který dnes využívá prodejna Moser.
Dryák se ve spolupráci s Tomášem Amenou zúčastnil soutěže na projekt Obecního domu v Praze. Soutěž vyhráli, ale pražským představitelům se navržený dům zdál málo honosný a dali přednost projektu dvojice Balšánek – Polívka.
Z realizovaných Dryákových projektů z té doby lze uvést několik vil na pražské Ořechovce a Hanspaulce a školní areály v Kladně a České Třebové. Zabýval se i návrhy architektury pomníků, ve spolupráci s J. V. Myslbekem vytvořil pomník sv. Václava v Praze na Václavském náměstí a ve spolupráci se S. Suchardou pomník F. Palackého na Palackého náměstí v Praze. Na pražské Ořechovce je pomník padlým v první světové válce, který je dílem A. Dryáka, J. Fraňka a B. Kafky.
Alois Dryák byl činný také společensky, kromě účasti v odborných spolcích se podílel na činnosti Sokola a navrhoval stadiony pro sokolské slety. Pro slet v r. 1912 a 1920 navrhl stadiony na Letenské pláni, pro další slety v roce 1926 a 1932 stadiony na Strahově, ale i ty ještě převážně dřevěné. Betonový stadion na Strahově vznikl až po Dryákově smrti podle projektu Ferdinanda Balcárka a Karla Koppa.
Do první světové války Alois Dryák ještě vypracoval projekty nájemných domů v Praze v ulici Na Valech č. 4 až 16 (obr. 7), Podskalské, Na Hrobci a Plavecké.
Po skončení války se Dryák stejně jako Gočár a Janák přiklonil k obloučkovému slohu, který byl považován za národní styl. V tomto slohu v letech 1919–22 vytvořil v Praze v ulici Na Perštýně budovu Odborového svazu, dnes policejní ředitelství. K budově připojil pozdně kubistický portál (obr. 8).
Následoval známý Radiopalác ve Vinohradské ulici č. 40 a 42 budovaný v letech 1922–24 jako spolkový a nájemný dům s kinem a restaurací. Zde Alois Dryák již obloučkový styl opustil a dům je příkladem dekorativismu (obr. 9). V následujících letech se Dryák věnoval dostavbě kancelářského domu Orbis v sousedství Radiopaláce.
Velkým Dryákovým dílem je budova původně Tabákové režie stavěná v r. 1926 ve Slezské ulici na pražských Vinohradech v sousedství Gočárem projektovaného Domu zemědělské osvěty [6]. Budova Tabákové režie ve stylu moderního klasicismu (obr. 10) je zdobená reliéfy J. Jiříkovského a mřížemi J.Horejce. Za druhé světové války značně utrpěla při bombardování Prahy, ale po válce byla obnovena v původní podobě. Pro zaměstnance Tabákové režie Alois Dryák navrhl obytné domy ve stylu art deco na Žižkově v ulici Baranově č. 22–28 a na Vinohradech v ulici Jana Masaryka 18 a 20.
Stejně jako Bendelmayer se i Dryák věnoval veřejným stavbám, zejména univerzitnímu areálu v Brně, z něhož však byla v r. 1927 realizována pouze Právnická fakulta. Výzdobu jejich interiérů navrhl A. Procházka a vitráže v aule F. Kysela.
Koncem dvacátých a počátkem třicátých let Alois Dryák navrhl několik rodinných domů na Ořechovce a Hanspaulce, z nich vyniká Oesterreicherova vila v Sušické ulici na Hanspaulce a školní areál v téže ulici.
V roce 1930 začal stavět budovu sokolovny v Praze na Vršovickém náměstí č. 2, ale 6. 6. 1932 náhle zemřel. Rozestavěnou sokolovnu bez nároků na honorář dokončili Dryákovi přátelé B. Hübschmann a J. Polívka. Podle Dryákova projektu byla po jeho smrti ještě postavena tiskárna Školního nakladatelství v Opatovické ulici v Praze 1.
Alois Dryák i Bedřich Bendelmayer ve svém architektonickém vývoji postupovali pomaleji než avantgardní architekti Kotěra či Gočár, ale jimi projektované stavby jsou příkladem kvalitní architektury první třetiny dvacátého století.
Literatura
[1] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. Paseka, Petr Meissner, 1999, ISBN 80-7185 -248-1
[2] Emanuel Poche: Prahou krok za krokem. Panorama Praha, 1985
[3] Rostislav Švácha: Od moderny k funkcionalismu. 1995, 2. vydání, Praha-Odeon
[4] Zdeněk Lukeš: Od historismu ke konstruktivismu. Lidové noviny, Orientace, 17. 3. 2012
[5] Zdeněk Lukeš: Mistr ornamentu i klasicismu. Lidové noviny, Orientace, 31. 3. 2012
[6] Milan Kašpar – Alena Michálková: Josef Gočár, nejvýznamnější žák architekta Jana Kotěry. Stavebnictví a interiér 7/2011
