Stav řemeslníků na českých, moravských a slezských pracovištích
Hodně nebožtíků, málo kameníků, toť slogan z filmu Vesničko má, středisková. Navozuji tím na stále se prohlubující nedostatek řemeslníků, i když zrovna kameníci nechybějí. Podíváme se do statistiky počtu nově přijatých dětí do učebních oborů od roku 2000 do roku 2017. Zjistíme propad téměř 30 tisíc učňů. Nenaplněny jsou takřka všechny profese.
V řeči čísel je důkaz jasný: před rokem 1989 se učilo 100 tisíc žáků ročně, v roce 2000 o 40 tisíc méně a loni, obrazně i doslova řečeno, drželo v ruce pilník 35 uchazečů. Takže na objednané práce vyučených, nikoliv rekvalifikovaných zedníků, obkladačů, pokrývačů se čeká několik měsíců.
Kdeže loňské sněhy jsou a tím pádem i časy filmů herce Jana Wericha, který co by císařův pekař zpíval: „ ... ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc.” Jaká je dnešní podoba? Mladí o učební obory nemají zájem, protože už v raném věku je rodiče směřují k maturitě a ke studiu na vysoké škole. Když už do učení nastoupí, tak na kuchaře či číšníka, čili tam, kde se rukama dělá co nejméně. Pak není kdo by uměl bez udeření do palce zatlouci hřebík, o postavení domu nemluvě.
Ne nadarmo se říká, že ryba smrdí od hlavy. Centrem, odkud vycházejí negativní příklady, je Praha. Její rodilí obyvatelé nepatří zrovna mezi fachmany živící se rukama a při tom většinou stojí. Tento fakt dlouhodobě generačně ovlivňuje činnost šedé kůry mozkové. Nelze se tedy divit, že prvorepublikový šlágr Ručičky nebojte se, vy dělat nebudete, vznikl právě v našem hlavním městě.
A co naše školství a především základní školy? Z nich nástupem počítačů a jiných chytrých přístrojů vymizely předměty typu dílen a pozemků. Tam však byly počátky zatloukání hřebíků a řezání prkýnek. V časech dědění řemesla z otce na syna tomu tak bylo i dříve.
Pro zlepšení stavů řemeslníků na českých, moravských a slezských manuálních pracovištích vylétl jako blesk z čistého nebe názor: do dvou let se do základních škol vrátí předměty dílny a pozemky. Jak vzletný to nápad! Ovšem – také v tomto případě jsou názory pro a proti. První verze staví na faktech, což je pochopitelné, že tyto předměty nemohou být vyučovány ve stejné podobě (ze stejných osnov) jako dříve. Čili polytechnická výuka musí spojit ruční práci s používáním smart přístrojů i dronů. K šikovnosti sestavit kotec pro králíky přibude mj. využívání 3D tiskárny.
Názor na zavedení zmíněných předmětů se opírá o tvrzení, že do dvou let nebude dostatek aprobovaných vyučujících. Znovu otevřené původní i nové dílny a pozemky nebudou vybaveny zařízením poplatným době. Vedle kladívka a vrtačky by to měly být soudobé přístroje. Nicméně se přikláním k tomu, že stále bude platit: vysokoškolsky vzdělaný projektant navrhne střechu domu, kterou ručně zastřeší např. skládanou krytinou vyučený pokrývač.
