Dluhy, rovnost a jistoty (úvodník 06/2009)
Ve svém komentáři (Právo 30.5.2009) chválil Martin Hekrdla státní dluhy. Případné kritiky, kterým se dluhy státu nelíbí, nazval aktéry pouťové jízdy strašidelným dluhovým zámkem. Že se netřeba dluhů bát, ilustroval na vlastních zkušenostech na zjištění americké profesorky Saskie Sassenové.
Ta měla spočítat, že jen pojištění amerických krizových půjček představuje dluh „62 bilionů dolarů”. Když se k tomu přičtou všechny typy finančních derivátů, do krize pokládaných za aktiva, je to prý dalších „600 bilionů navíc”. To je patnáctkrát více, než HDP zeměkoule. „Přesto fungují fabriky,” cituje v triumfální koncovce Martin Hekrdla Sassenovou, „obchody, vlaky, autobusy, nemocnice, hotely ...”.
Jistěže fungují, když tyto dluhy nikdo nechce. A když drobní střadatelé, kteří hloupě kupují akcie a dlužní úpisy, berou ztráty jako vlastní riziko podnikání.
Za starých časů musel mocnář uloupit poklad nebo objevit pod hradem zlatou žílu, když něco chtěl a berně mu nestačily. Dnes prominentní bankéř připíše na prominentní účet třinácticifernou částku a jede se dál. Rozdají se půjčky, dotace, vypíší se obživné programy atd. Je to vlastně injekce jistot a politikům a úředníkům při její aplikaci naroste důležitost o 100 %.
Připusťme, že dluhy, které nikdo neshání, jsou správné a spravedlivé, protože roztáčejí kola. Nešlo by to ale zařídit ještě spravedlivěji? Vždyť by si mohl každý, lékař, učitel i bezdomovec přes internet z domu nebo z knihovny také připsat na svůj účet třinácticifernou sumu a dojít si ještě ten den třeba pro mercedes. Technicky to není problém. Rázem by kvetly obchody, dluhům by odzvonilo a fabriky by měly peníze na rozvoj.
Tato hloupost ukazuje, kde tkví chyba v úvahách pana Hekrdly a paní profesorky. Jejich teorie hybných dluhů, k nimž neexistují půjčující, nesplňuje, fyzikálně řečeno, důležitou okrajovou podmínku: nemůže si přece každý všecko koupit, aniž by – jsa po krk v penězích – cokoliv dělal. Na okamžik by si byli všichni rovni, alespoň pokud jde o obsah peněženek. Jenže reakce by byla rychlá. Než by člověk vystál frontu, hodnota peněz by byla nula. A bylo by po rovnosti, spravedlnosti i po jistotách.
Kdyby nešlo o společenskou teorii, nýbrž o fyzikální, byla by teorie paní profesorky zavržena a hledána lepší. Ale takto bude ještě dlouho pilována.
Jak to vlastně myslí politici, kteří slibují jistoty, svobodu a spravedlnost? Záchranářské peníze vyhrabávají z debetních účtů, jejichž prohlubující se mínus (zatím) nikomu nevadí. A tím, že někomu odsypou a jinému ne, naopak zvyšují závislost a nespravedlnost a nakonec i nejistotu.
Jako fyzik vím, že příroda, chcete-li bůh, se řídí zákony symetrie, řekli bychom zákony rovného postavení. Přesto si vesmír v rovnosti nelibuje. Hned po velkém třesku se začaly z původních „rovnoprávných” částic hmoty vytvářet nové, velké a malé, lehké a těžké, tedy odlišné. A tak to běží dodnes, v biologii se výslednici tohoto procesu říká biodiverzita. Ač to nezní hezky, úplná a trvalá rovnost všeho v přírodě znamená konec.
Ani lidé si nepřejí, aby si byli všichni rovni. Žádné dítě nemá sny, že z něho bude průměrný člověk. Politikům a žurnalistům by víc slušelo, kdyby místo nesplnitelných slibů a virtuálních peněz, které zahánějí bolesti, ale prohlubují nemoc, motivovali lidi, aby byli prospěšní a výjimeční. Pak porostou jistoty.
Jiří Hejhálek
