Větrání střech je vhodné řešit společně s celkovou skladbou střešního pláště
Základ každé kvalitní střechy nespočívá jen v odolném a esteticky přívětivém materiálu. Nedílnou součást tvoří také větrací systém. Pokud chybí, nastává po čase řada problémů včetně ohrožení konstrukce střechy. Předejít se tomu dá například se střešními systémy Tondach.
Každá skládaná krytina, což je samozřejmě i pálená taška, se navrhuje a provádí jako větraná – tato věta je obsažena ve všech dobrých odborných publikacích. Cílem tohoto větrání je především:
- odvádění vnější vlhkosti proniklé střešní krytinou,
- odvádění kondenzační vody tvořící se na rubové straně krytiny,
- odvádění vnitřní vlhkosti pronikající z obytných prostor (kuchyň, koupelna),
- vyrovnání teplotních rozdílů v konstrukci, což vede k odstranění napětí v materiálech,
- odvádění nahromaděného tepla ve střeše ze slunečního záření,
- vyrovnání teploty ve střešním plášti, což například způsobuje na zasněžené střeše rovnoměrné odtávání a zamezuje tak vzniku ledových bariér na střeše a skluzu sněhových lavin ze střešní plochy.
Větrací systém je základ
Chybí-li větrací systém, zůstává střešní plášť i celá konstrukce déle vlhká a jsou tak ohroženy všechny prvky konstrukce střechy (latě, kontralatě, krokve, krytina, eventuálně i tepelné izolace) a může být zkrácena životnost a narušena funkčnost celého pláště. Na základě zkušeností se ví, že u nevětrané střechy se většinou první výrazné defekty jednotlivých vrstev, včetně nosných, začnou projevovat již po prvních 8–12 letech. Proto je třeba tyto zásady dodržovat a řešit je v souladu s celkovou skladbou střešního pláště již v rámci projektu. Dále je nutné dodržet větrání i v případě větších prostupů střechou – například sestavy střešních oken.
Jak na to?
Čeho se tedy držet při návrhu větrané střechy? Návod nám dává norma ČSN 73 1901:2 z roku 2020 v Příloze B , kde je detailně popsán správný návrh větrání a v tabulkách B1 a B2 jsou specifikovány větrací průřezy v jednotlivých částech střechy pro krytiny nepředstavující vysoký difúzní odpor (sem patří i pálená tašky) a pro krytiny s vysokým difúzním odporem. Pro pálenou tašku z toho pak vyplývá následující:
- k okapové hraně 2,0 ‰ přilehlé střešní plochy, minimálně však 200 cm² na 1 bm okapu,
- ve střední části musí být plocha nejméně 200 cm² na 1 metr šířky
- u hřebene a podél nároží nejméně 0,5 ‰ příslušné spádové střešní plochy, tj. při délce krokve do 5 m min. 50 cm² na 1 bm šířky hřebene. Při délce krokví nad 5 m je nutné větrací průřezy zvýšit (o cca 10 cm2 na každý 1 m).
Rudolf Prus: střecha je nejdůležitějším prvkem každé stavby
Střešní krytina chrání celý dům proti působení vlhka a vnějších vlivů v jakémkoliv ročním období a její stav není radno podceňovat. Pokud jste ale majiteli střechy z kvalitních…
Dle výše uvedené normy je pak i nutné používat kontralatě s výškou minimálně 40 mm a pokud je krokev delší než 10 metrů minimálně 60 mm. Tato výška nám zaručí správný větrací průřez nejen u okapu, ale i v celé střešní ploše.
Podél hřebene a nároží je pak možné odvětrání pomocí jednotlivých větracích tašek, nebo u vybraných typů tašek lze použít speciální doplňkové podhřebenové větrací tašky.
Při odvodu vzduchu pomocí větracích tašek je nejdůležitější respektovat větrací průřez konkrétní větrací tašky. Výrazně se mohou lišit, a to nejen podle výrobce, ale i podle typu tašky. Rozhodně se proto nelze řídit zjednodušením, že na 100 m² stačí 10 větracích tašek. Realita je taková, že spotřeba na 10 větracích taškách teprve začíná a pokračuje až k hodnotám 42 kusů u některých typů tašek. Navíc se musí dodržovat pravidlo o dálce krokví. Z tohoto důvodu doporučujeme pokládat větrací tašky dle typu vždy jako každou druhou nebo třetí ve druhé řadě pod hřebenem a to samé i podél nárožích. Větrací tašky jsou pak na střeše celkem dobře rozpoznatelné.
Neviditelné větrání
Pokud požaduje zákazník „neviditelné“ větrání, je možné u některých typů tašek použít speciální tašky podhřebenové větrací. Na rozdíl od předchozího se speciální posuvné větrací podhřebenové tašky používají v celé první řadě podél hřebene. Větrání střechy je díky tomu rovnoměrné a neomezené na jednotlivé větrací průduchy. Platí to ale jen při respektování pravidel – například jiné rozteče laťování než u tašek v ploše. Nesprávné nalaťování by mohlo funkci větrání eliminovat. I tak je montáž rychlejší než u větracích tašek a navíc odpadá i o pokládka větracích pásů hřebene. Vytvořené liniové větrání podél hřebene totiž potřebu jeho užití odbourává.
Navíc některé typy těchto doplňkových tašek umožňují posunutí až o 20 cm po spodní řadě tašek, čímž se dá velmi elegantně vyrovnat případné disproporce v délce krokve a modulové krycí délky tašek – laťování, například TONDACH Contiton 12.
Samozřejmě například u valbových střech s krátkou délkou hřebene (cca kolem 1 bm) je použití tašek větracích podhřebenových bezpředmětné, jelikož podél nároží je nutné umístění větracích tašek. To samozřejmě platí i pro jakákoliv nároží.
Větší intenzita za nižší náklady
Přestože jsou tašky pro připojení hřebene aplikovány po celé jeho délce, a je jich tedy rozhodně více než tašek větracích, vychází řešení s nimi mnohem levněji. Při standardním způsobu je nutno k ceně samotných větracích tašek připočíst i mezilehlé základní tašky, větrací pás a také zdlouhavější pokládku. Úspora je tak jasná na první pohled. Navíc větrací průřezy tašek podhřebenových větracích a tašek větracích jsou většinou velmi podobné, takže při variantě podhřebenových získáváme intezivnější provětrání za nižší náklady.
Nesporné benefity větracích tašek pro připojení hřebene ale nejsou z technického hlediska nic platné u nároží. Přestože se tato část střechy odvětrává podle stejných pravidel jako hřeben, z konstrukčních důvodů zde lze využít pouze větrací tašky a větrací pásy.
Dalším faktorem je i estetika plochy střechy, kdy se celistvost nerozbijí výraznějšími doplňkovými prvky, což větrací tašky u některých typů rozhodně jsou.
