Ženy v architektuře: Prosadit se v oboru je stále náročné
Architektura není jen doménou slavných mužských jmen – i ženy do ní vnesly svůj nezaměnitelný otisk. Přestože to neměly vždy snadné, dokázaly se prosadit a vytvořit stavby, které se nesmazatelně zapsaly do historie. V tomto článku se podíváme na příběhy tuzemských architektek, které se odvážně postavily výzvám své doby, překonávaly předsudky a svými projekty přinesly nový pohled na architekturu.
Když se řekne architektura, mnozí si pravděpodobně představí slavná jména mužských architektů, avšak české ženy v tomto oboru hrají neméně významnou roli. V historicky náročném prostředí se musely vypořádat nejen s nedůvěrou k jejich schopnostem, ale i s nepřízní dobových politických a sociálních podmínek. Přesto se jim podařilo nejen prosadit, ale také se nesmazatelně zapsat do historie české architektury. Jména jako Alena Šrámková, autorka pražské budovy ČKD, Eva Jiřičná, která proslula kovovými a skleněnými interiéry, či Věra Machoninová, známá pro svůj ikonický hotel Thermal v Karlových Varech – to vše jsou příklady žen, jež se nesmazatelně zapsaly do architektonické historie. Jaké byly jejich cesty k úspěchu, jaké překážky musely překonat a jak jejich práce ovlivnila český prostor?
Architektura byla zpočátku pánský klub
Ještě na konci 19. století byly ženy často vylučovány z technických a architektonických oborů, protože převažoval názor, že nejsou schopny řešit složité technické problémy, natož aby mohly přispět ke společenským projektům. Architektura byla profesí, do níž měly ženy prakticky zavřené dveře. Situace se začala výrazně měnit po druhé světové válce, kdy se zvyšovala potřeba obnovy měst a zničených oblastí. V Československu, například na VUT v Brně, tvořily ženy od 50. let 20. století přibližně třetinu absolventů architektury. Do roku 1989 absolvovalo více než 600 žen. Přesto však zůstávala jejich jména často neznámá, a to zejména kvůli tzv. kolektivnímu autorství na státních projektech [1].
Alena Šrámková v jednom z rozhovorů popsala nedůvěru, s níž se jako architektka setkávala: „Byl to můj muž, architekt Jan Šrámek, který dostal zakázku, jako byl dům Na Můstku nebo Hlavní nádraží... On ale dal tu důvěru mně, jinak bych ty dvě stavby nemohla dělat [2]."
Architekturu jako “pánský klub” popisuje také Henrieta Moravčíková, která upozorňuje na prozaickou skutečnost, že po zestátnění projekčních kanceláří ženy zůstaly mimo vedoucí pozice v ateliérech či projektových ústavech: „V päťdesiatych a šesťdesiatych rokoch sa (...) rozdeľovali aj úlohy vedúcich ateliérov či riaditeľov projektových ústavov. Ženy, nech už to bolo z akýchkoľvek dôvodov, tieto pozície neobsadili. Obsadili ich muži a už nikdy sa ich nevzdali… “ [3]. Po roce 1989 však nastal velký zlom - architekti získali tvůrčí svobodu a možnost založit si vlastní praxi, což umožnilo i mnoha ženám prokázat své schopnosti a prosadit se ve všech oblastech architektury [1].
První promovanou architektkou byla Milada Petříková-Pavlíková
Ne všechny ženy v české architektuře zůstaly v anonymitě – řada z nich svými díly výrazně ovlivnila vývoj oboru a zapsala se do historie. Průkopnicí na tomto poli byla Milada Petříková-Pavlíková, která v roce 1921 jako první žena u nás vystudovala na vysoké škole architekturu. Do té doby bylo toto povolání téměř výlučně mužskou záležitostí, ale její odhodlání a talent otevřely cestu dalším ženám v oboru. Milada Petříková-Pavlíková se ve své tvorbě zaměřovala především na projekty sociálních staveb pro ženy a děti, jako byly Domov osamělých žen v Dejvicích, Domovina Charlotty Masarykové nebo mateřská škola v Praze-Lhotce. Svým zaměřením na podporu často opomíjených skupin obyvatel dokázala Milada Petříková-Pavlíková dosáhnout dvou klíčových cílů. Architekturu obohatila o nové pohledy a inovativní přístupy a zároveň výrazně přispěla k vytvoření lepších životních podmínek a k větší emancipaci žen své generace i těch budoucích [4].
Vítězem České ceny za architekturu 2024 je Koncertní sál v Karlových Varech
Vyhlášení výsledků 9. ročníku České ceny za architekturu, které se uskutečnilo 7. listopadu na galavečeru v pražském Foru Karlín, je za námi. Za nejzdařilejší realizaci letos…
O titul první dámy české architektury se zasloužila Alena Šrámková
V 60. letech vstoupila na architektonickou scénu také Věra Machoninová, jejíž dílo se stalo synonymem českého brutalismu. Mezi její nejvýraznější stavby patří obchodní dům Kotva v Praze a hotel Thermal v Karlových Varech, které jsou dodnes považovány za ikonické ukázky tohoto stylu. Věra Machoninová je známá jedinečným přístupem k architektuře, kdy se neomezovala jen na stavbu samotnou, ale dbala i na detailní provedení interiérů. Osobně navrhovala originální sedací soupravy a další mobiliář pro každou z budov, aby byla každá její realizace dokonale sladěná. V tehdejším Československu byla také výjimečná její odvaha pracovat s intenzivními barvami jako červenou, oranžovou nebo žlutou, čímž oživovala své stavby [5].
V 80. letech se na výsluní architektonické scény dostala Alena Šrámková, často označovaná za první dámu české architektury. Mezi její nejslavnější díla patří pražský dům ČKD a spoluautorství na nové budově ČVUT v Praze, kde po roce 1989 i vyučovala. Historik architektury Rostislav Švácha ji zařadil mezi představitele tzv. „české přísnosti“, skupiny architektů, kteří se zaměřovali na minimalistické formy a pravdivost stavby. Pro Šrámkovou byla klíčová smysluplnost a celistvost díla, nevyhledávala vyumělkované detaily, ale spíše čisté linie a funkčnost celé stavby [6].
Dnes české architekty dobývají světovou scénu
Také současná česká architektonická scéna se může pyšnit řadou talentovaných žen, které zanechaly svou stopu nejen doma, ale i v zahraničí. Mezi nimi vyniká například Eva Jiřičná, světově uznávaná architektka, která působí převážně ve Velké Británii. Specializací Evy Jiřičné jsou moderní skleněné a kovové interiéry, z nichž mnohé se staly ikonickými. Rekonstrukce Oranžérie na Pražském hradě či design butiků pro luxusní módní domy v Londýně svědčí o jejím mimořádném smyslu pro detail a prostor. Další architektkou, jež si získala mezinárodní uznání, je Markéta Cajthamlová, jejíž doménou jsou projekty individuálního bydlení, interiérů a drobných staveb s důrazem na detail. Na poli české architektury září také Dagmar Štěpánová. Ta se proslavila například svými inovativními vilami z dusané hlíny v Kostarice, jež perfektně propojují moderní design s přírodním prostředím.
Rozhovor: Jak jsou na tom ženy v architektuře dnes?
Abychom lépe pochopili současné postavení žen v české architektuře, obrátili jsme se na doktorku Kláru Brůhovou, místopředsedkyni Akademického senátu FA ČVUT, předsedkyni Komise pro rovné příležitosti FA ČVUT a členku výzkumného týmu projektu Ženy v architektuře, která se s námi v rozhovoru níže podělila o své zkušenosti a názory na to, jaké výzvy dnes ženy v oboru architektury stále čelí, zda jsou podmínky pro jejich profesní růst rovnocenné a jakým směrem se obor vyvíjí.
Kolik žen v současnosti studuje na vaší fakultě architekturu? Je jich více, nebo méně než v minulých letech? A proč tomu tak podle Vás je?
Podle aktuálních informací studuje na FA ČVUT celkem 1890 studujících, z toho 680 mužů a 1210 žen. Studentek je tedy nyní 64 % z celku. Podíl žen se kontinuálně mírně zvyšuje - a to jak mezi studujícími, tak mezi absolvujícími. V r. 2019 bylo např. z celkového počtu absolventů a absolventek 62 % žen, v r. 2021 to bylo přes 63 % a loni (2023) dokonce téměř 66 %, jak uvádí výroční zprávy o činnosti ČVUT.
Myslíte si, že je pro dívky v architektuře těžší prosadit se v Česku, nebo je tento stereotyp už dávno překonán?
Za sebe se domnívám, že skleněný strop (neviditelné bariéry, které omezují kariérní postup žen, zejména na vedoucí a prestižní pozice - pozn. red.) v oboru stále existuje. Podíváme-li se například na autorizace, tak zjistíme, že se poměr žen mezi nově autorizovanými architekty*kami v posledních letech pohybuje “jen” kolem 33 % (přesněji, mezi posledními 500 autorizovanými architekty a architektkami je cca 33 % žen). To je najednou opačný podíl než na škole, který ukazuje, že k autorizaci (formální proces, který zahrnuje splnění přísných požadavků, jako je praxe pod dohledem a složení zkoušek u České komory architektů (ČKA) - pozn.red.) se dostane jen část úspěšných absolventek. A to, zda se ženy propisují i do vedoucích a prestižních pozic nebo do rolí tvůrkyň diskursu, je ještě úplně jiná otázka.
Na otázku, zda se ženy v oboru v Česku prosazují hůře, neumím odpovědět plošně ani beze zbytku. Různé ženy mohou mít různé zkušenosti. Mohu nicméně poukázat na pár faktorů, které vzešly z rozhovorů se ženami činnými v oboru architektura ve druhé polovině 20. století. Tyto rozhovory jsme s kolegyněmi vedly v rámci našeho výzkumného projektu Ženy v architektuře (rozhovory jsou veřejně dostupné ve formě podcastů na stránkách projektu www.zenyvarchitekture.cz).
Některé architektky například mluvily o jisté vžité představě architekta-muže a nedůvěře, kterou byly nuceny v tomto ohledu překonávat. Často zmiňovaly i to, že nůžky se začaly rozevírat typicky s příchodem dětí a tzv. druhé směny, tedy zatížení domácí prací a péčí, které dodnes spočívá (jak ukazují např. statistiky pobírání rodičovských příspěvků) v daleko větší míře na bedrech ženy. Povinnosti spojené s tzv. druhou směnou pak ženu-architektku nutně omezují v možnostech věnovat se práci či oborovému diskursu. Konvenční obraz architekta, jemuž je práce posláním a je jí cele oddán, mnohdy jednoduše nekoreluje s tím, jak většinová společnost vnímá ženy a jaké jim přisuzuje role. I proto si myslím, že prosadit se v oboru či aspirovat na vedoucí a rozhodovací pozice je pro mnohé ženy stále poměrně složité.
Závěrem
Stejně jako muži přinesly i ženy do oboru neuvěřitelnou kreativitu a odhodlání, které formovaly nejen českou, ale i světovou scénu. Je skvělé vidět, jak jejich talent a tvrdá práce pomáhají překonávat překážky, jež jim dříve stály v cestě. Dnes jsou ženy klíčovou a často inovativní součástí architektury a mění celý obor. Doufejme, že do budoucna bude takzvaný skleněný strop mizet a ženám už nic nebude bránit v plném uplatnění jejich potenciálu a definování tváře české i světové architektury.
Téma: Architektura
Zdroje:
[1] openhousebrno.cz BAHOUNKOVÁ, Šárka. Ženy v brněnské architektuře.
[2] Ibidem, s. 298.
[3] Henrieta Moravčíková, Neviditeľné architektky: prvá generácia žien v slovenskej architektúre, Architektúra & Urbanizmus 2015, 1–2, s. 99–100.
[4] zenyvarchitekture.cz KB. Milada Petříková-Pavlíková. Ženy v architektuře.
[5] zenyvarchitekture.cz.cz KB. Věra Machoninová Větrovská. Ženy v architektuře.
[6] fa.cvut.cz JANKŮ, Lukáš. Architektonická kompozice. Portfolio. Fakulta architektury, ČVUT, 2021.
