Dřevěné roubené stavby z hlediska využití dřeva ve stavebnictví
Staleté zkušenosti s dřevěnými roubenými stavbami a technologiemi jejich výstavby v českých zemích (včetně praktických zkušeností z realizací rekonstrukcí i novostaveb) jsou důvodem, které vedou k nutnosti opakovaně vysvětlovat a obhajovat dřevo jako stavební materiál současnosti i budoucnosti. Stavební materiál, který neztratil nic ze své použitelnosti.
Dřevo ve světovém stavebnictví
Dřevo jako stavební materiál je v celém světě hojně využíváno. Například v sousedním Německu tvoří ve stavebnictví 7 %, v Rakousku 10 %, ve Švýcarsku 30 % a ve Skandinávii 60 – 80 % objemu stavebních hmot. Nejinak je tomu i v severní Americe zejména v Kanadě, na Novém Zélandu i v Japonsku. Pouze u nás, v oblasti, kde se ještě před sto lety rovněž hojně stavělo ze dřeva, je objem dřeva ve stavebnictví, konkrétně v bytové výstavbě necelé 1 %. Přitom dřeva máme značné zásoby (v přepočtu na obyvatele stejně jako v USA) a ohromné množství bez dalšího zpracování vyvážíme právě do států, kde je dokáží využít mnohem efektivněji. Přitom dřevo je z ekologického hlediska zcela bezproblémový stavební materiál s minimálními energetickými náklady na těžbu, opracování a odpad. Odpad, který vznikne, lze dále bezezbytku využít – minimálně jako ekologické palivo.
Vlastnosti dřevěného domu
Dnešní velmi špatný stav využití dřevní hmoty ve výstavbě má několik příčin. Tou hlavní je nedůvěra v mechanické a tepelné vlastnosti dřevěných objektů. Důležitý je i pocit, že dřevo je »materiálem chudých«. Pokusme se v několika následujících odstavcích pohlédnout na tyto předsudky z hlediska roubených staveb.
Tepelné vlastnosti roubené stavby se liší od vlastností staveb z těžkých staviv (beton, cihly) i od vlastností lehkých montovaných staveb. Dřevo má přibližně stejnou schopnost akumulovat teplo jako stejný objem betonu, a proto je roubená konstrukce v podstatě vysoce tepelně akumulační. Na rozdíl od betonu má ale dřevo přibližně 10× menší tepelnou vodivost, takže se teplem nabíjí respektive vybíjí ve srovnání s betonem pomalu. Po zapnutí vytápění se v roubené stavbě tedy rychle ohřeje pouze tenká povrchová vrstva a teprve později se postupně teplem dobíjí zbylý dřevěný masiv. Za předpokladu, že roubená konstrukce má dostatečný tepelný odpor, lze pro vytápění použít menších tepelných výkonů s rychlou reakcí. Toho lze využít při kvalitním programovatelném řízení vytápění objektu. Neprojevuje se setrvačnost – těžkopádnost tolik typická pro zděné stavby. U dřevěných rekreačních objektů je tato vlastnost zvláště výhodná (doba, za kterou se dřevěná budova vyhřeje, je velmi krátká oproti zděné budově). Roubená konstrukce nabitá teplem, na rozdíl od lehkých montovaných staveb, ale odevzdává teplo po vypnutí otopné soustavy zpět do vnitřního prostoru. Pokud nejsou tepelné ztráty stavby velké (případ nízkoenergetických domů), pak roubená konstrukce přispívá ke stabilizaci vnitřní teploty podobně jako betonová.
Požární odolnost dřevěných konstrukcí je častým argumentem proti dřevěným stavbám. Je nepopiratelným faktem, že dřevěná stavba je hořlavá. Jak ale hoří? Dřevěná konstrukce si zachovává pevnost po dlouhou dobu. Na této vlastnosti má významný podíl zejména izolační schopnost dřeva – při zuhelnatění povrchu se vytvoří izolační vrstva a další hoření je zpomaleno. Garantovaná výpočtová hodnota požární odolnosti 20 cm tlusté roubené stěny je 50 minut (jestliže uvážíme míru bezpečnosti výpočtů, je skutečná hodnota výrazně vyšší). Vlastnosti dřeva se při požáru, na rozdíl od ocelových profilů, výrazněji nemění. Hořící dřevěný trámový strop tak, možná paradoxně, přežije déle než keramický strop vložený do ocelových profilů, které se vlivem tepelných deformací a ztráty pevnosti zřítí mnohem dříve. Nezanedbatelným faktem je i to, že při požáru dřevěné stavby nevznikají životu nebezpečné zplodiny v takovém rozsahu jako při požáru stavby s běžným zastoupením umělých materiálů.
Při pohledu na požár dřevěné stavby lze s jistou dávkou nadsázky a ironie vidět další výhodu, kterou je to, že po dohoření požáru se koštětem zamete základ, hřebíky se odevzdají do sběru a může se postavit nová stavba, třeba lepší, než byla ta původní. Jak je tomu u stavby zděné? Zde je nutno řešit nepříjemnou otázku – ponechat či zlikvidovat zadehtované ohořelé a zpravidla promočené stěny? A i po případné opravě bude léta obyvatele pronásledovat všudypřítomný a těžko odstranitelný zápach spáleniny. Podstatný je i přístup odborníků z hasičských záchranných sborů. Dřevěné srubové stavby jsou přijímány vesměs kladně a problémem nejsou ani odstupové vzdálenosti, ale ani např. garáže jako součásti stavby atd.
Pokud jde o mechanické vlastnosti, lze dřevostavbu hodnotit jako velice lehkou a pevnou, s minimálními nároky na základovou konstrukci. Deformace při případných pohybech stavby jsou bez známek poškození dřevěnou konstrukcí kompenzovány. Naši předkové roubenky zakládali pouze na srovnaný terén – pár plochých kamenů. I když základy podmrzaly, roubená konstrukce s rybinovými spoji v rozích (samy se gravitačně stahují ke středu stavby) vždy odolala. Výjimkou nejsou ani případy z historie, kdy byly roubené chalupy vlivem lavinových či zemních sesuvů přemístěny o řadu metrů (i desítek) bez toho, aby došlo k jejich zřícení či vážnému statickému narušení. Základová konstrukce v dnešním pojetí je tak řešena více jako technologicky proveditelné minimum než konstrukce dimenzovaná pod dřevostavbu.
Respektování místních zkušeností a zvyklostí
Při navrhování roubených staveb je vhodné, a nanejvýš rozumné, vycházet z místních zkušeností generací tesařů. Jejich technologické postupy již byly staletími dokonale ověřeny. Konstrukce domu má rovněž své zákonitosti v základním dělení vnitřního prostoru. Lehkými příčkami lze dále vnitřní dispozici téměř libovolně upravit. Velmi dobře se osvědčilo používání řeziva proschlého dva roky i více (kdy jsou vyřazovány trámy s točivostí, průhybem atd.). Tím již nedochází k podstatnému sesychání ani sesedání stavby. Dřevo velmi dobře přijímá nátěrové hmoty, interiér je upravován vždy pouze přírodními tj. ekologickými materiály (lněná fermež) z důvodu zdravého životního prostředí.
Veškeré instalace – voda, elektřina, plyn, vytápění – se realizují zcela klasicky (např. dnešní elektrické kabely se samozhášecí izolací se vedou přímo ve spárách mezi trámy). Spáry lze izolovat moderními polyuretanovými pěnami nebo minerální vlnou a vnější povrchy opatřit lištováním nebo tradiční omazávkou a moderními lazurovacími nátěry v mnoha odstínech. Střechy a konstrukce krovu, převážně hambalkového systému se svislou stolicí a okapovou vaznicí, zabezpečují svým přesahem ochranu stěn před deštěm. Ideální střešní krytinou pak jsou lehké střešní krytiny (Cembrit, štípaná břidlice, ale i lety prověřený dřevěný šindel v modernějším provedení).
V dnešní době je velmi důležitá také rychlost výstavby, kdy často investor, vzhledem k finanční závislosti na hypotéce nebo na prodeji bytu, žádá rychlou realizaci svého záměru výstavby domu. Lze říci, že po vyřízení formalit – stavebního povolení, které je časově velice rozdílné podle místních poměrů – lze během jednoho měsíce realizovat základovou desku s připojením na sítě. V souběhu s touto přípravou lze zhotovit stavebnici roubenky včetně krovů. Vlastní montáž na místě »pod střechu« je potom hotova maximálně za jeden týden a stavba je dokončena k nastěhování během dalších dvou měsíců.
Architektonické ztvárnění staveb by mělo vycházet vždy z místně tradičních prvků české lidové architektury typických pro region výstavby. Zásadně by neměly být přenášeny alpské či bavorské elementy nebo styl kanadských srubů do prostředí českého venkova, ani pokleslý styl »podnikatelského baroka« a jeho trojúhelníkových, lichoběžníkových a obloučkových oken, vikýřů apod. Je třeba zdůraznit, že lze stavět i moderní (netradiční) dřevěné srubové stavby. Vždy je ale nutné respektovat vlastnosti a možnosti dřeva jako stavebního materiálu a zejména lokalitu staveniště.
V době předpokládaných změn klimatu je nesporně důležitým faktem ve prospěch dřevostaveb to, že 1 m3 dřeva váže až 250 kg CO2. Při průměrné spotřebě 100 – 150 m3 dřeva na jeden objekt a životnosti stavby minimálně 100 let se jedná o nezanedbatelná množství. Přitom na místě, kde se na dřevěný dům vytěžil les, za sto let vyroste les nový – a ten váže další tuny tohoto skleníkového plynu. Naopak při výrobě cementu, pálení cihel a vápna, přepravě stavebních hmot se obrovská množství tohoto plynu pouze uvolňují.
