Původ terakotových soch v nabídce Wienerbergeru

Náš časopis se tentokrát dotkl netradičního tématu, a to terakotových soch. Pan Petr Ondryáš z Frenštátu pod Radhoštěm nám zaslal zajímavý text o těchto sochách, kdy při pátrání po jejich původu zjistil, že s jejich výrobou souvisí mimo jiné počátky společnosti Wienerberger.

Jak se říká, svět je malý a o náhody tu není nouze. To se potvrdilo i v případě společnosti Wienerberger, jež je spjata významným způsobem s výrobou terakotových soch. Ty se objevily v katalogu této firmy v roce 1869 a vyráběly se zhruba půl století. Čtyři z nich nalezl pan Petr Ondryáš ve Frenštátě pod Radhoštěm na různých místech a rozhodl se zapátrat po jejich původu.

Terakota

Terakota nebo také terra cotta (latinsky „pálená hlína”) je druh původně režné tj. neglazované keramiky vysokého žáru – kameniny. Od starověku je využívána k výrobě uměleckořemeslných, dekoračních i užitkových předmětů, v novověku především k potrubí vodovodů nebo obkladů staveb. Jako surovina se používá hnědá jílovitá hlína s příměsí vápence. Finální výrobky dosahují vlivem vysokého žáru a dlouhého vypalování charakteristické hnědooranžové barvy.

Jak to všechno začalo?

Ve Frenštátě pod Radhoštěm byla v roce 1905 postavena tkalcovská škola. Původní plány počítaly s honosnou stavbou, ale kvůli nedostatku peněz v městské pokladně se rozhodlo, že škola přijde o sochařskou výzdobu. Přesto na fotografiích z roku 1908 v průčelí školní budovy lze spatřit čtyři terakotové sochy – Vědy, Průmyslu, Umění a Obchodu. Sochy na svém místě vydržely do roku 1927, kdy škola byla zvýšena o jedno patro a sochy se na čas přesunuly do zahrady nedaleké chlapecké školy. V roce 1931 pak sochy získal Okrašlovací spolek a rozmístil je do městských parků a školních zahrad. Poslední zmínka o sochách pochází z roku 1938, kdy se o nich píše, že v městských parcích budou natřeny.

Od té doby uběhla spousta let. Frenštátčané si zvykli, že za chlapeckou školou, dnešním muzeem, stojí poškozená socha. O další soše se říkalo, že stála v zahradě sochaře Jana Knebla. Vilu i se zahradou koupil frenštátský hrobník Jan Reček. Dům opravil a úprav se dočkala i zahrada. Z obav před vandaly a zlodějů sochu přestěhoval do sklepa.

Při prohlížení starých fotografií v ZŠ Tyršova 913 (bývalé dívčí, předtím tkalcovské škole) se zjistilo, že i tato škola měla sochy. Začalo tedy pátrání. Ve spolupráci s muzeem se našly fotografie soch z parků a školních zahrad. Vyšlo najevo, že za muzeem stojí socha Vědy a ve sklepě Rečkovy vily je socha Průmyslu.

Pan Reček se rozhodl sochu věnovat ZŠ Tyršova 913. Socha byla očištěna, opatřena ochranným nátěrem a v říjnu 2022 umístěna do klidné části školní zahrady. Všichni ji znají jako Davídka, toto jméno dostala od paní Rečkové. Domnívala se, že když mladý kluk drží v ruce kudrnatou hlavu, jedná se nejspíše o Davida a Goliáše.

Historie cihly od neolytu přes Babylon až po současnost

Objevení hlíny, rozvoj pecí pro její vypálení, představení glazování a způsoby tvarování cihel do forem sochařství, rozdělení profese mezi cihlářem a zedníkem a rozvoj…

Wienerberger v hlavní roli

Při pátrání po původu soch v archivech a na internetu se zjistilo, že na aukru byl nedávno prodán katalog terakotových soch firmy Wienerberger vydaný kolem roku 1880. Panu Ondryášovi se podařilo kontaktovat kupujícího a získal obrázky našich čtyř soch včetně velikosti, hmotnosti a ceny. Velkým překvapením bylo, že socha Davídka není socha Průmyslu, jak bylo napsáno na fotografii, ale socha Umění.

Pan Ondryáš tedy požádal o spolupráci při pátrání firmu Wienerberger. Díky panu Horskému z pobočky v Českých Budějovicích se podařilo najít obrázky z katalogu, který vyšel krátce před rokem 1870. Jeho vydání souviselo s prezentací firmy Drasche na světové výstavě v Paříži 1867 a zakótováním firmy Wienerberger jako akciové společnosti na vídeňské burze v roce 1869. Od tohoto roku (1869) začal Wienerberger vyrábět a nabízet novoantické, klasické či novobarokní figury v terakotě. Používaly se pro reprezentativní stavby, ale i na výzdobu zahrad a parků atd. Terakotové sochy se vyráběly až do 1. světové války, v archivu firmy Wienerberger mají ceník z roku 1910.

Souběžně s pátráním v archivech probíhalo hledání ve Frenštátě. Na tamějším hřbitově stojí dvě sochy (Panna Marie Neposkvrněná a Anděl s mušlí) poprvé uvedeny v katalogu firmy Drasche z roku 1865. Ve stejném katalogu je i socha Anděl s květinami střežící budovu dnešního muzea (dříve chlapecké školy) od roku 1876. Dvě dochované sochy z tkalcovské školy (Věda a Umění) stojí v zahradě muzea a ZŠ Tyršova 913. O osudech soch Obchodu a Průmyslu se bohužel nepodařilo nic zjistit.

Podle informací odborníků byly terakotové sochy běžné ve Vídni, architekt Hansen kupoval od firmy Wienerberger sochy ve velkém. V Brně je jich také docela dost, prohlédnout si je lze například v Marešově ulici, Gorkého, na ulici Jana Uhra.

Co se o sochách ještě ví a co ne?

Protože terakotové sochy se vyráběly ve stejných formách po dlouhou řadu let, jsou k nalezení stejné sochy v katalozích od roku 1865 až do začátku první světové války.

Do dnešní doby se jich moc nezachovalo a pět frenštátských je poměrně unikát. Svědčí o tom fakt, že sochy z pálené hlíny zhotovené před více než sto dvaceti lety (nejstarší téměř 150 lety) firmou Wienerberger byly vyrobeny kvalitně.

Zatím u žádné se ale nepodařilo najít doklad, jenž by dal kupci sochy jméno, a neví se, kolik stejných soch bylo v průběhu půl století vyrobeno. Možná se někdy podaří najít některé z frenštátských soch bratříčka nebo sestřičku. Byla by to neuvěřitelná náhoda, ale zázraky se někdy dějí...

Prosíme tedy i vás, naše čtenáře – pokud byste měli jakékoliv informace o těchto sochách, neváhejte nás kontaktovat!